Ze Soluně do Gruzie a zpět aneb bylo nás 5

22. květen 2024

Dali jsme 6.899 km za 16 dní. Projeli jsme Turecko severní, Gruzii severní, západní, střed, východní i jižní. Cestou zpátky jsme projeli východní a jihovýchodní Turecko, střed a pak jihozápadní a západní, skoro celý Kurdistán.

Byli jsme 10 km od Azerbaedžánských, Arménských, Iránských a 30 km od Syrských a Iráckých hranic. Nejvýš jsme byli ve 2.644 m, teploty od 7 stupňů do 36 :-).

Koulovali jsme se, ale také smočili palce v Černém moři, jezeru Van, Egejském, Thráckém a Marmarském moři.

Zkusím popsat v následujících pár dnech to nej, co jsme viděli a zažili na cestě prostorem, který byl po několik tisíc let místem vzestupu a pádu mocných říší, civilizací a kultur, které ovlivnili vývoj celé Evropy.

Díky moc Motobox.cz za skvělý nápad, odvézt motorky do Soluně v Řecku a díky tomu ušetřit celkem cca 6-7 dní cesty.

1. den

Vyrážíme ze Soluně, směr Istanbul.

Pohodové počasí, pouze kolem Istanbulu nám appka říká, že dojezd bude za mokra, jinak sluníčko a optimálních 17-22 stupňů. Cesta na hranice nudná, ale panoramata nádherné.

Na hranicích s Tureckem jsme zkysli asi 1,5 hodiny….Turečtí celníci fakt opruz….jeden z našich parťáků je trošku vynegovaný a načetl si na internetu, že v Istanbulu je naprosto šílená doprava, řádí zlodějské gangy motorek, prostě katastrofa …. ve výsledku jsme v pátek večer projeli Istanbulem až do centra za 20 minut… 4 pruhy na každé straně… naprosto perfektně vyřešen provoz….v 16 milionovém největším městě Turecka.

Istanbul jednoznačně nádherný, nebylo moc času ho celý projít ( to je minimálně na 3-4 dny). Bosporem rozdělený na Evropskou a Asijskou část….našli jsme místní hospůdku ( zásadně bez piva a vína - holt v Turecku máme smůlu, alkohol se dá koupit v několika málo obchodech a můžete si ho pak vypít někde ve schovce, ne na veřejnosti….max v hotelech), zavírali kolem 22… ale za 15 minut nám tam vyšvihli velké parády, rybičky, saláty a další mořské potvory.

Jídlo obecně vychází v Turecku na 1/3 až 1/2 našich cen. Jejich sýry jsou naprosto dokonalé. Ujeli jsme cca 550 km a zítra nás čeká rychlý přesun do milionového města Samsun na břehu černého moře..skoro 700 km.

2. den…Istanbul - Samsun

Po několika zkouškách různých appek na počasí jsme našli jednu, která odpovídala realitě nejvíce a dle ní jsme pak kličkovali suchou nohou …..do Samsunu jsme nedojeli, našli jsme si městečko asi 200 km od pobřeží v horách.

Pohodový hotel ( obecně se dá spát za cca 25-40 eur/osoba včetně snídaně. Našli ten tajný obchod s pivem a vínem. Hoteliér byl super a dal nám k dispozici velký apartmán, kde jsme mohli nerušeně pít naprosto skvělé turecké červené víno.

Zjišťujeme, že žádné gangy nejsou, žádná problémová doprava není. Turecké dálnice jsou placené ( platíš kreditkou na mýtné bráně vždy tak 10-20 Kč). Naprosto jsme překvapeni úrovní dopravní infrastruktury….dálnice mají minimálně 3 pruhy - většinou 4. Jejich silnice 1. třídy jsou 2 a 2 pruhy ( jak naše dálnice ) povrch až na výjimky skvělý.

Takže máš čas se kochat fakt nádhernými výhledy. Turecko je obrovská země…takže typických zatáčkových silnic, jak je známe ze Španělska, Itálie a podobně, tady moc není…ráno už pouze sluníčko v předpovědi na dalších 7-10 dnů…super! Zítra směr pobřeží Černého moře až do Trabzon.

3. den

Vyjíždíme odpočatí vstříc břehům Černého moře.

Cca 200 km do Samsun je cesta konečně příjemně zatáčková. Kopcovitá krajina je naprosto kouzelná, vrcholky hor stále pokrývá sníh. Konečně jsme na pobřeží…Samsun je milionové město, velmi průmyslové, s přístavem…žádná velká paráda.

Máme hlad, tak najdeme cca 30 km od Samsun u pláže restauraci. Cesta k ní je po jejich silnici 3. třídy a je to znát na kvalitě. U pláže je obrovský park, kde parkují desítky aut. V parku je snad 100 grilovacích míst, které jsou plně obsazené rodinami zapojených do grilovacích hodů…ta vůně je smrtelná. Našich 5 motorek působí lehké pozdvižení.

Dál do Trabzon už byla kolem celého pobřeží silnice 1. třídy se 4 pruhy….bikerská nuda, ale zajímavé koukání. Vysloveně turistická oblast cca 300 km dlouhá z 99% pro turecké klienty. Po dnešních cca 530 km přijíždíme do Trabzon, ubytováváme se a rychle do města na koukání a večeři. Naprosto báječná restaurace s dobrotami nás nadchla.

Za celý den jsme úplně nepochopili, jak se tady jezdí…na 50 všichni jedou 90-100, na 70 a 110…stále všichni 90 az 130…kamer je k vidění neskutečné množství, všude a všude…tak děláme klasiku…jedeme tak, jak místní…a sakra svižně. Zítra projdeme Trabzon a pak už pouze pohodových 250km do Batumi - Gruzie.

4. den

Trabzon jsme věnovali celé dopoledne. Krásné přímořské místo s mnoha tureckými turisty. Památky s nádherným výhledem. Paráda. Pak jsme vyrazili k hranicím s Gruzií. Opět protivní celňáci na turecké straně a naprosto pohodoví a rychlí gruzínští celňáci a pasováci.

Do Batumi to bylo krátkých 20 km…parádní silnice kolem moře a najednou bylo staré Batumi…a začalo to, kravičky, telátka a spousta psů, kteří se na pohodu procházejí po silnicích…sakra legrace…v pozadí starých domů najednou obrovské stavby - pouze hotely a apartmánové stavby. Vizualizace nádherná!

Ale ten kdo tuto výstavbu podpořil a udělal ze 170 tisícového Batumi nejluxusnější přímořské letovisko, jaksi zapomněl na ostatní infrastrukturu….silnice naprosto nedostatečné, všechny silnice úplné jiné směry, než v navigaci…takže asi tak 10x jsme byli v protisměru…naše překvapení - absolutně nikdo to neřešil, ani přítomní policajti tady nikdo nedodržoval pravidla barev na semaforu, hlavních silnic, nebo pravidla pravé ruky…každý, jak chce. Ubytování za 25 eur v pěkném pokoji ve 44. patře …parádní výhled.

Při podrobnějším zkoumání cestou na večeři…fleky v budovách, nedodělané chodníky, špinavé skla budov, špinavá pláž a obecně fakt solidní čurbes…ve výsledku “navoněná bída”, tahle to na nás působilo. Večeře skvělá, gruzínské červené boží! Ale v noci se vše rozsvítilo a blikalo spoustou barev, takže ve výsledku nádhera. A zítra do hor…Mestia…pod Elbrusem….

5. den

Vyjíždíme z Batumi a moc se těšíme do hor Kavkazu.

Máme dnes cca 250 km před sebou. Motáme se cca 30 km kolem pobřeží v totálních kolonách, infrastruktura opravdu totálně zpackaná. Pak najíždíme na jejich silnici první třídy a najednou naprostá pohoda, minimální provoz, v dáli se třpytí bílé vrcholky Kavkazu. Po 60 km jízdou v krásné krajině zastavujeme na snídaně, doslova jsme zakopli o nějaký Říční Klub, kde byl jeden pán, který opravoval dlaždice. Po otázce, jestli dělají snídaně…se zamyslel a řekl, že jo. Za chvíli přijel kuchař, pani majitelka a vyšvihli místní speciality boží lidé.

Po obědosnídani jsme pokračovali dále do hor, cestou se k volně pobíhajícím kravkám a psům, přidali i domácí prasátka….. Najednou jsme v horách, první zatáčky, skvělý asfalt…a první defekt. Hřebík snad 10 cm dlouhý…speciální sada na opravu - cca 100-150 km dojezd. V horách musíme najít pneuservis….

Dalších asi 40 km nádhera, konečně fakt jízda :-)) náklon: appka ukazuje 44%…radost! a pak to přišlo..dalších 60 km nádherná krajina, ale naprosto šílená silnice…jedeme od 30 km do 70 km…ale pak Mestia..kouzelné městečko ve výšce 1600 m a kolem se vypíná několik pětitisícových hor…a z ruské strany Elbrus, nejvyšší hora Kavkazu a podle některých i Evropy.

V Mestii nás zastaví klučina z Čech!, domluvíme se, že nám doporučí místo na večeři. Pneuservis necháváme na ráno. Jdeme na smluvené místo, klub, kde jsou další Češi a v klubu vidíme cenu z MFF KV… a ona je skutečná! Místní rodačka natočila film z nedávné minulosti této oblasti Svanetie…kdy ještě před 30 lety si tady navzájem vesnice kradly ženy. To nevymyslíš …cenu držím v ruce a …svět je fakt malý. Večeře dokonalá! Ochutnáváme místní tradiční dobroty a šéfová je boží! Chinkali, chačapuri, čurčchela atd…každá oblast to dělá lehce jinak, ale vždy naprosto se skvělým sýrem a masem…..

Kluci z Čech se tady živí jako lyžařští a skialpiniští instruktoři. Za posledních 10 let v okolí vzniklo 6 lyžařských center se spoustou parádních sjezdovek. Ročně do dvoutisícové vesničky přijede cca 500.000 turistů….spousta z nich letecky. To zajišťují opět Češi …létají čeští piloti s malým českým letadlem pro 19 lidí, letenka do Kutaisi stojí 500 Kč. Kluci vytáhli kytaru a my zpívali české písničky a s námi celá hospoda, i když nic nerozuměli… Matuškovo Slavíci z Madridu jeli jako blázen…a výborné místní červené víno tomu sakra pomohlo, nádherný den a večer!

Pani hospodská nám ještě ukázala jejich rodinnou věž….je jich tady několik desítek! Stavěli se od 9. století do 14….každá rodina si postavila svoji, byli v ní schopni až rok fungovat se svoji rodinou, zásobami a zvířaty. Tohle místo se chlubí, že je nikdo nikdy nedobyl…chránili Gruzii před nájezdníky perskými, mongolskými, ruskými atd., kteří se snažili přes průsmyky projít do Gruzie.. strašně fajn lidi zde. A zítra do Gori….

6. den

Hledáme pneuservis…místní nás pošlou na místo, kde na nás vykoukne mladý klučík…kouká na zadní kolo a moc neví…nikdy nedělal tyto motorky..ale šikula si poradí, i když chvílemi si říkáme….uff. Ale dal to! Po hodině je guma parádně opravená pod naším drobnohledem a mimochodem vydrží dalších 4.000 km až do cíle absolutně bez problému!

Po chvíli se dozvídáme, že nemůžeme po plánované trase přes průsmyk a parádní městečko Ušguli do Gori, ale musíme to objet a zpátky 100 km stejnou cestou, protože je tam v průsmyku 3 metry sněhu. Takže dnes místo 250 km, dáme cca 400…..Vracíme se zpátky, parádní kochání krajinou, nádhera! Do Gori přijíždíme se zkouškou i po dálnici (cca 30 km) a docela fajn.

Prohlídku Gori si necháváme na ráno a snažíme se najít naše ubytování v místě, které je cca 25 km od Gori uprostřed vinic, které založili ještě Řekové před cca 2.500 lety…žádná z našich navigací nebyla schopna ubytování najít. Naštěstí jeli kolem místní, kteří na mávnutí zastavili a odvedli nás na místo…cca 12 km k odbočce. Odbočili jsme, poděkovali a jeli dalších cca 500 metrů po bahnité cestě…kolem nás rozpadlé domy a vyhořené paneláky… najednou prudká bahnitá nahoru a hned dolu….a úplně jiný svět!

Parádní hotelový komplex s venkovním bazénem, velkou restaurací…tvl…to hlava nebere. Po vykoupání v bazénu (měl 28 stupňů), někteří po sauně, nám do bazénu přinesl pan majitel místní víno a pivo…co chceš víc. Večeře skvělá, pouze místní dobroty. Dali jsme řeč s majitelem…aby nám vysvětlil příběh…on je majitel vinice, dělá skvělé víno a k tomu postavil tuto parádu pro návštěvníky. Má vizi, že to bude v blízké budoucnosti fungovat…zatím žádná sláva..jsme tady jediní a všichni jsou tady jen kvůli nám…parádní zážitek.

7. den

Ráno nádherné, slunečné, cca 300 km před sebou…vyrážíme do Gori k pevnosti…na motorkách dojedeme až k ní bez jediného problému. Nikdo, nikde…ale naprosto nikdo, když vyjdeme nahoru, tak vidíme dlouho opuštěnou budku, kde asi někdo někdy vybíral vstupné…zároveň je vidět, že celou pevnost se pokoušeli opravit, ale v nějaké chvíli jim asi peníze…… zvyk popsat kameny ve zdech…různé popisky…láska, byli jsme tu, je tu krásně, Rus je okupant…. Parádní výhled na celé Gori.

Pak jsme to vzali k muzeu možná největšího masového vraha 20.století…J.V. Stalina..muzeum…dům kde se narodil je obestavěn tak, aby na něj nepršelo..jeho oblíbený vagón… je dobré to vidět ….

Pak hurá směrem na sever, k hranicím s Ruskem….musíme objíždět obě okupované území Gruzie (Abcházii i Osetii), dá se tam dostat jen na speciální víza…nemáme. Po nádherných cestách se dostáváme až 30 km od hranic z Ruskem. Dáváme si obídek s místními dobrotami a vyrážíme po parádní zatáčkové silnici na východ k Azerbajdžánské hranici.

Krásná cesta…pak se vracíme a dnes večer máme Tbilisi. Ubytování máme v centru u chlapíka, co nám pronajal velký apartment pro 5 lidí. Doprava opět šílená, na každém rohu policajti, za každý rohem policajti…. opět navigace ukazuje úplně jiné jednosměrky, než skutečnost. Masakr. Ubytovaní a vyrážíme do centra…pohodička, legrace, dali jsme si lehce i trumpetku na demonstraci, které tady v posledních týdnech jsou pravidlem.

Centrum krásné….pohodička! Po půlnoci doma a zítra dopo dáme výstup k pevnosti a soše Matky Gruzie, odkud je prý překrásný výhled na celé Tbilisi.

8. den

Ráno opět svět sluncem zalitý…v Gruzii obecně teploty přes den kolem 30 stupňů…malinko zapaření.

Hledáme cestu k pevnosti, z které je nádherný výhled na celé Tbilisi…navigace vs realita je opět velká legrace, když projedeme asi třetí jednosměrkou, tak se dostaneme k pevnosti..jenomže, ta se právě opravuje. V kopci se sklonem dobrých 30 stupňů je přímo ekvilibristika otočit motorku…jedna motorka se taky vzepřela. Naštěstí ničemu a nikomu se nic nestalo. Otočka a jedeme nahoru k veliké soše Matky Gruzie. Nádherný výhled na celé Tbilisi. Krása.

Dnes směr Bordžomi, lázeňské město v horách na jihu, máme to cca 250 km. Po cca 50 km přichází boží úsek asi 40 km, kde jedna parádní zatáčka střída druhou na skvělém asfaltu! Radost! Zastavujeme na snídaňooběd v restauraci, o kterou se starají dva malí kluci cca 14-15 let. Maminky jsou v kuchyni. Přinesou dobroty a pak hurá dál.

Dostáváme se do hor, projíždíme vesničky ve výšce 1900-2150 m s teplotou 19-22 stupňů..několik jezer, zasněžené hory..to je podívaná! Zastavujeme u zasněžené stráně, dáváme koulovačku a zase jedeme dál.

Na kraji malého městečka najdeme obchod, kde venku je káď plná velkých živých ryb, v obchodě je naprosto vše, včetně asi 1,5 m vysokých reprobeden. U kádě sedí starší pán, s kterým se dáme do řeči, majitel obchodu, tak si povídáme o rybách z jezer, o koňaku (arménský je 100% lepší, než gruzínský), o víně. Po té co mu říkáme, kam jedeme, tak se zmíní, že ta cesta v horách asi spadla….jak spadla?!? Někam volá a za chvilku se vrátí…tak spadla. Ok, opět objížďka asi 50 km.

Děkujeme a vyrážíme do Bordžomi, silnice ok…pak nic moc, pak opravují a najednou jsme v Bordžomi. Na doporučení vyrážíme do restaurace, která úplně nepůsobí na první pohled vábně…ale pak nám nanosí dobroty, skvělé gruzínské červené a konstatujeme, že jídlo asi nejlepší, co jsme měli v Gruzii.

Po jídle procházka nočním, polomrtvým (jsme mimo sezónu) městečkem. Opět vše takové polovičaté, ale snaha je zde vidět! Dokonce kandidovali na zimní olympijské hry 2014. Je tady skvělá minerální voda Bordžomi, která je exportně velmi úspěšná. Celé městečko je vsazené do krásného národního parku. A zítra už opět Turecko….pod horu Ararat až k jezeru Van.

9. den

Opět slunečné ráno, perfektních 20 stupňů a vyrážime k malému hraničnímu přechodu do Turecka.

Máme dnes cca 600 km. Po hodince jsme na hranicích, vyjímečně u tureckých celňáků pohoda, i když nás poprvé, co jezdím na moto, nechali pootevírat všechny kufry a tašky. Do 30 minut už jedeme krásnou silnicí do hor…na passu ve výšce 2.550 m jsme zastavili a kochali se…nádherná krajina…po dalších 100 km dostáváme hlad na snídaňooběd. Zastavíme v malé horské vesničce, najdeme jídelnu a pan šéf nám našéruje na talíře od všeho trochu, kuchař nám upeče v peci čerstvou placku a už jsme zase v zemi…kde je všude pouze čaj…čaj….

Vyrážíme dál k hoře Ararat…cesta ubíhá svižně na parádním asfaltu s nádhernými scenériemi. A už je tu…biblický příběh o potopě a o Noemovi…nejvyšší hora Turecka…působí monumentálně!

Kousek od ní je trojmezí…turecko-arménské-iránské hranice…. Po cestě Kurdistánem začínají každých 20-30 km vojenské kontroly…všech. I cesta pod Ararat je hlídaná…nechtějí nás pustit - důvod uvádějí, že je to nebezpečná teroristická oblast. Až když řekneme, že do 30 minut jsme zpátky, že dojedeme pod horu a uděláme si foto, tak nás pustí…jedeme pouze čtyři, pátého to vylekalo natolik, že zůstal s hlídkou.

Po 10 minutách zastavujeme na foto…najednou se ze shora přiřítí dvě malé motorky se dvěma klukama. Jsou nadšení, když nás vidí, znají Prahu a zvou nás k sobě na jídlo. Vysvětlíme, že nemůžeme, že parťák čeká u vojáků, že jsme v teroristické oblasti. Kluci se smějí, že oni jsou Kurdové a jediný, kdo je terorista, tak jsou Turci…tak se v tom vyznej.

Loučíme se s “teroristy”, dáváme společné foto a vyrážíme směr jezero Van. Zároveň projíždíme nejvyšším místem naší cesty…2.644 m…je tu 17 stupňů…ve výšce 600-1000 je 33-36 stupňů….miluji chlad! Poprvé přijíždíme lehce za soumraku…večeře, probíráme zážitky…a dohajan…zítra opět cca 600 km Kurdistánem k svaté hoře Nemruth.

10. den

Jsme u jezera Van…jezero, které je slané, v Turecku největší a jedno z největších na světě ve výšce přes 1.600 m nad mořem…pro představu, je cca větší o 20% než Karlovarský kraj.

Ještě na začátku 20. století zde většina obyvatel byla arménská…ale kolem let 1915-1917 Osmanská říše vyvraždila až 1,5 milionů Arménů…genocida….toto slovo je i v dnešní době v Turecku zakázané pod hrozbou vězení…..i tak je dnes na jednom z ostrovů k vidění historický arménský kostel svatého Kříže z 10. století.

Opět smočení palečků a vyrážíme dál. Nádherné počasí, postupně opět až 36 stupňů nás po nádherných cestách vede k horám. V městečku po cestě dáváme oběd a vedeme diskusi s místními, proč si nemůžeme dát červené víno, které se vyrábí v Turecku a je fakt naprosto skvělé…spousta smíchu a ve výsledku…můžeme si nalít jednu malou skleničku vína do skleničky po čaji (našeho tureckého vína z krámku u benzinky) tak, aby to ten nahoře neviděl... Jak nám říkají místní…bude to naše tajemství…takže tak….

Blížíme se k hoře Nemrut…pro mnohé a v mnohých časech byla tato hora posvátná, hraje dle legend velkou roli - její biblický název je Nimrod a odehrávalo se zde mnoho příběhů Starého zákona. Je zapsána ne seznamu světového dědictví Unesco. Cca před 2.100 lety nechal tehdejší místní král vystavět ve výšce 2.100 metrů na vrcholu tto hory ještě umělý vrchol 50 metrů vysoký…a kolem vytvořili sochy 8-9 metrů vysoké. Sochy představovaly bohy tehdejšího světa, řecké, římské, perské….

Zapadá slunce a v tomto světle je pohled a výhled naprosto nádherný! I když výstup po desítkách schodů v bikerském oblečení byl solidní fyzický výkon.

Ubytováváme se v hotelu, který už nějakou dobu moc nefunguje….žádná sláva, ale strašně fajn pán a jeho dcera se nám líbili, tak jsme už v 8 večer fakt nic nešli hledat…uvařili nám místní dobroty, dokonce sehnali i lahev vína a pivo. Tady je svět ještě v pořádku……, zítra opět cca 600 km do Chattušaš - hlavního města velké Chetitské říše…

11. den

Snídani nám udělali báječnou! Moc mě zaujala jejich míchačka - ala naše lečo…dobrota!

Vyrážíme přes hory po silnici 3.-4. třídy, asi 40 km horami, asfalt nic moc, ale nádherné koukání. Vidíme skutečný venkov, jak zde lidé bydlí, žijí a pracují. Kdo zůstal na venkově a že jich je málo, tak dělá v zemědělství. Už přes 75% obyvatel žije ve městech a číslo se zatím každý rok zvyšuje o 1-1,5%. Každopádně i ve výšce kolem 1600 až 2000 metrů se obdělávají políčka…cesta středem Turecka je parádní.

Oběd ve větším městě, vyhledali jsme místní známou jídelnu, opět nám vyšérovali talíř a fakt dobrota…a zase čaj. Cca 150 km před Chattušaš začínají bouřky. Appky ukazují lokální, ale silné deště.. takže se pohybujeme po 30 km od benzinky k benzince. Tam se nás vždy ujme čerpadlář, vezme nás do kanclu, udělá nám všudypřítomný čaj a hráme karty…jiný, ale báječný svět.

Posledních 50 km si říkáme, dorazíme i v tom dešti, už nebudeme čekat…a opět si navigace připravila kousek…najednou jsme byli už ve tmě a bouřce v poli…v bahně a loužích. I Géesa měla problém. Otáčíme to, vyndáme starou dobrou mapu a najedeme o 50 km delší trasou více. Kolem 21:00 h konečně dorazíme do malého městečka, ubytujeme se a poprvé konstatujeme, že pan majitel je lump.

Teplá voda neteče (nesvítí slunce, není teplá voda - odpověď) topení elektrické vypnuté - přímotopy…vše mokré, zapínáme a necháme pálit elektřinu tomu lumpovi na plné pecky až do rána…večeře asi nejhorší příběh z celé cesty…ale ceny, jak v EU…. No nic, břicho plné, přímotopy suší, tak o půlnoci do hajan…ráno prohlídka hlavního města slavné Chetitské říše Chattušaš a pak pohodových 200km do hlavního města Turecka, Ankary.

12. den

Ráno slunečné, nádherné…vyrážíme asi 6 km do Chattušaš - památky Unesco.

Hlavní město Chetitské říše, která vznikla skoro před 4.000 lety a více, než 700 let byla významnou říší. Chytře udělaný 12km okruh se silnicí, umožňuje návštěvníkům jet svým dopravním prostředkem a u každé z cca 10 zastavení je parkoviště, popiska a prohlídka. V místě se pasou kravičky a dělají hromádky, klid a krása….a tak si tak říkám, ty šťastnější říše, takhle dopadnou ve výsledku všechny i sebemocnější říše, když mají štěstí…když nemají, tak ani pes po ní neštěkne.

Po prohlídce otočíme plynem a za 3 hoďky jsme v Ankaře, hlavním městě Turecka. Město, kde žije skoro 6 milionů lidí. Město s historií skoro 4.000 let…a sakra jsme byli zvědaví.

Ubytovali jsme se ve velkém apartmánu pro 5 lidí za fakt pár peněz, kousek od centra a pěšky vyrazili. Ultramoderní centrum se zajímavou architekturou se střídá s historickým centrem v okolí pevnosti. Oběd dáváme v doporučené restauraci…pecka! Mňam! Naprosto skvělé chutě v kombinaci s grilovaným, smaženým, pečeným, nebo následně po grilu zapařeným lilkem se sýrem a masem….

Koupili jsme si ještě místní ručně dělané čokopralinky a hurá na pevnost…kouzelné staré město s uličkami, velké brány, ve kterých se prolínají stavební styly posledních 2.500 let…fakt je se na co dívat! Ankara je nádherná! Můžu jen a jen doporučit. A zítra hurá do Pamukkale, opět na jih Turecka, cca 400 km.

13. den

Před námi cca 400 km a vyrážíme na jih..Pamukkale - Hierapolis.

Před 2.500 lety si kluci z Řecka zde udělali lázně a dodnes tam teplé prameny bohaté na vápník dělají radost…ale už jen turistům . Místo je v překladu bavlněný hrad…a to z důvodu, že celý kopec je nádherně bílý. Cesta naprosto pohodová, stále je se čím kochat.

Přijíždíme kolem 16. hodiny…skvělý a milý chlapík nás ubytuje..my ve stresu, že Google ukazuje zavíračku v 18 .00..uklidňuje nás, že dnes až do půlnoci. Za 10 minut jsme na místě a fakt koukáme s otevřenou pusou. Nádherné místo, nachodíme asi 7 km, fotek bambilión. Kluci z Řecka věděli, proč tady postavili lázně a město, které mělo gymnázium, 2 velké amfiteátry, 2 velké chrámy. Nakonec jsme si vyšlápli do pěkného kopečka k neuvěřitelně zachovalému amfiteátru, který dodnes místní využívají ke koncertům. Právě probíha zkouška na večerní program. Ten zvuk, to místo, západ slunce, že se dívám a sedím na místě, kde před 2.500 lety dělal někdo to stejné…nádhera.

Vynecháváme večeři, rychle převléct na hotel a šup na večerní program…kupujeme po cestě nějaké sendviče, v batohu pivka a červené vínko. Když jsme dorazili s 30 minutovým zpožděním, tak už bylo po…, ale dali jsme fotečku s účinkujícími…na tajňačku vypili skvělé červené víno…mimochodem přímo v Pamukkale jsou vynikající vinice! Nádherné místo.

14. den

Dnešní cíl cca 400 km…Bergama - řecký Pergamon.

Ale mezi cíl je Eféz - Ephesus - Efesos…město, které vzniklo před 4 000 tisíci lety a které se stalo největším v dobách Římské říše, již v našem letopočtu…mimochodem sem se přesídlila matka Ježíše Krista po jeho ukřižování…a byl významným místem ranného křesťanství… ale popořadě…

Ráno opět pohodičkové…a venku na obloze desítky balónů…nádhera, vyrážíme směr Eféz, po pobřeží Egejského moře - vlevo a vpravo hory…tak co chce člověk víc…krása střída nádheru! Dorazíme do Efezu kolem poledne…teplo, asi 22-25 stupňů…Efesos…nádhera, ve své době 350 ha plochy města…místo kde byl jeden ze sedmi divů světa, Artemidin chrám - zbyl jeden sloup.

Ruiny chrámu sv. Jana Evangelisty a chrámu Panny Marie jasně dokladují, jak velkou a bohatou historii toto místo má za sebou….

Pak pokračujeme parádní cestou až do Bergama. Zastavujeme u silnice na oběd, naprosto skvělý hovězí guláš! Grilované skopové a kuřecí křídla mě už tolik nenadchly….a když jsme nimi krmili pejsky, tak se na nás zlobili, že nám nechutná…no, nezavděčíš se nikdy všem….

Pozdě odpoledne, těsně před západem slunce dorazíme do Bergama - řeckého Pergamon…nádherné místo! Nahoře nad ruinami, s výhledem na město a krajinu si otevíráme lahvinku, dáváme doutníček a v tichu pouze vychutnáváme tu překrásnou scenérii…pohlazení po duši! Jedeme do ubytování, paní šéfová nás posílá do nedaleké místní hospůdky, asi 1 km daleko, kde dle ní, dělají nejlepší místní dobroty. A je to tak! Hovězí rump steak a všechny ostatní dobroty, ňamina!  a je vidět, že jsme už blízko Řecka…aj pivo aj vínko. Nádherný den! A zítra Trója……

15. den

Ráno opět krása, vyrážíme kolem Egejského moře s povinnou koupačkou, do Tróje.

Příběh Tróje asi známe všichni, film byl velkolepý. Helena Trójská nádherná. Ale málokdo ví, jak Tróju našli…byl to opět německý šťoural…až vyšťoural :-)) - Heinrich Schliemann. Když byl malinký, dostal k Vánocům, jako syn pastora, velkou nádhernou knížku od Homéra - Ilias a Odyssea…po přečtení všem oznámil, že on Tróju najde.

Vypracoval se na jednoho z nejbohatších lidí Evropy 2 1/2 19. století a zároveň si vypracoval svůj speciální systém výuky jazyka tak, že se perfektně dorozuměl 13 jazyky ( včetně starořečtiny) a učil se jich 25! Když byl dostatečně bohatý, vzal Iliadu a Odysseu…postupně cestoval a zjišťoval, že jde dle ní definovat jednotlivé polohy uváděných míst….a našel Tróju! Tehdejší archeologický svět se mu smál, ale postupem let se ukázalo, že měl pravdu…doporučuji knížku od Irvinga Stonea - Řecký poklad… prohlídka Tróje, malinko zklamala, vzhledem k velkolepým předešlým památkám, ale když si člověk uvědomí, že toto město bylo srovnané se zemí a když se Schliemann rozhodl kopat, tak to byl jeden obyčejný kopec porostlý dřevinami, tak je to naopak neuvěřitelné….pro mě splněný dětský sen..celá starořecká Malá Asie.

Vydáváme se už směrem Řecko..parádním mostem přejíždíme z Asie do Evropy, následně docela svižně přes hraniční přechod, na benzince přečkáme asi 30minutovou bouřku - lejeme kýble vody a přijíždíme do Alexadroupoli. Krásné městečko na břehu Thráckého moře.

Ubytování pohodička, místní nás posílají k pobřeží do taveren, kde jí pouze místní….dnes je zde Velký pátek a Velikonoce dle Pravoslavné církve, takže město narvané, průvod a taverny také…sehnali jsme poslední stoleček a mezi místními baštíme neskutečné dobroty, ryby, chobotnice, krevetky, kalamari atd…vynikající vínko a kocháme se tou parádou kolem nás…nádhera a zítra už posledních 300 km do Soluně….

16. den

Ráno zataženo a déšť, naštěstí jen tak zlehka :-)….asi je tam nahoře na nás někdo naštvaný, že končíme…

Posledních 300 km probíhá v klidu, žádné velké emoce a mám pocit, že velké soustředění, aby se posledních pár kilometrů nic nestalo.

Po poledni dojíždíme do Motobox.cz ( ještě jednou velké díky!!), předáváme moto a šup do centra Soluně na obídek a lehkou prohlídku města. Oběd…sakra se povedl na rozlučku! Mňam!  Večer letadlo a o půlnoci doma.

Náš nejdelší trip za celou dobu 21 let co jezdíme skončil. 16 dní a 6.899 km…jedna píchlá pneumatika a dvě motorky upadli na místě. Jedna rýma…to bylo vše zlé, co se nám stalo :-)). K tomu cca 40 km nachozených po památkách a poprvé jsme se vrátili hubenější v průměru o 2-3 kg.

Fyzicky náročné, hlava naprosto vyčištěná s obrovskou spoustou zážitků. Jeden z nás, se na týden přes odjezdem podíval na pár cestopisů od motorkářů a definoval: v Turecku nejde platit na dálnici, musíme mít čipy, nejezdit do Istanbulu, obrovské zácpy, speciální gangy, co kradou motorky, úplatní a zlí policajti, v Gruzii šílené silnice, není asfalt, nejde platit kartou, pouze hotovost…atd. Skutečnost?

Perfektní dopravní infrastruktura, perfektní! Na dálnici bez problému platba kartou. V Istanbulu jsme do centra dojeli asi 2x rychleji, než v Praze. Žádné gangy, absolutně nic a nikde nám nic nezmizlo. Policajti vybavení iPadama jen naskenovali naši SPZ a vyjeli z malé tiskárny účtenku…nic po nás nechtěli, platby se dělají na hranicích při výjezdu. Byli milí a usměvaví…omlouvali se a přáli nám vždy a při jakékoliv kontrole dobrou jízdu a štěstí, včetně vojáků na východě Turecka.

V Gruzii jsme měli 2x problém se silnicí, ale také jsme tam měli nejhezčí úseky zatáčkových silnic se super asfaltem. Všichni policajti byli snad pouze v Tbilisi a kartou se dalo platit absolutně všude…včetně platby za malou magnetku. Lidi na venkově v Gruzii i Turecku naprosto báječní. 2x se nám stalo, že sedli do auta a odvedli nás tam, kam jsme potřebovali, protože navigace blba.

V Turecku navigace skoro bez chyby, v Gruzii… asi tak 40% jednosměrek je úplně obráceně, ale jinak pohoda. Dostatečné pokrytí signálem skoro všude…. Můžu jen a jen doporučit tripy tímto směrem 🏍️.