Ráno v Tabantu bylo mrazivé. Nadmořská výška téměř 2000 m a polovina listopadu – nedalo se čekat nic jiného. Možná můžeme mluvit o štěstí, že nesněží. Snídáme už tak nějak tradičně: placky připomínající sušší palačinku, marmeládu, vařené vejce a Veselou krávu. Nabídku doplňuje kousek místního chleba a černé olivy.

Balíme a pomalu se rozjíždíme. Od hotelu vyrážím za mírného deště doplnit palivo. Kluci mi poslali odkaz na místního prodejce PHM ze sudů. Nejprve tankuji z pětilitrové PETky a potom přidávám další tři litry. Z druhé PETky se vejde už jen litr, proto ukazuji na kluky s mopedem, aby si zbytek vzali. Berou ho všemi deseti – aby ne, když byl zaplacený. Platím za osm litrů, mávám na rozloučenou a vyrážím vzhůru.

Déšť neustává, ale s přibývající nadmořskou výškou se mění ve sníh. To bude den, říkám si. Déšť, sníh… hlavně se nikde nevyválet na zasněžené nebo namrzlé cestě. Projíždíme průsmykem Tizi n’Tirghist a kousek za vrcholem, ve výšce kolem 2700 m, se dělíme.

Petr, Robert a Pavel sjíždějí z trasy na západ a pokračují v nižších polohách. Alda jede po silnici z Tinhiru na Imilchil. Jindra ráno zjišťuje, že zapomněl pas na recepci ubytování ve Foumu, a vrací se zpět – respektive se na hotelu podařilo domluvit, že mu s pasem někdo vyrazí naproti.

Já a Slávek pokračujeme podle původního plánu. Po pár kilometrech Slávek zastavuje na sluníčku, aby si udělal fotku zasněženého okolí. Já využívám chvíle a navlékám si pod helmu kuklu. Je docela zima. Vtom k nám odnikud přibíhají dva kluci – kapuce na hlavách, lehké bundy, zašívané džíny a holé ruce. Začínají fintou s pumpičkou na kolo a postupně chtějí úplně všechno: peníze, jídlo, rukavice. Život v těchto podmínkách si neumím představit. S podobnými příběhy se v Maroku setkáváme téměř při každé zastávce.

Vyjíždíme z mraků, klesáme a svítí na nás sluníčko. Příjemná změna. Jak jsem byl k dnešnímu dni skeptický, tohle úplně mění atmosféru. Začínám zastavovat na focení a Slávek mi pozvolna ujíždí.

Postupně pokračuji po cestě RR-302, která u odbočky na horskou cestu směrem k Imidalu přechází v šotolinu. Krátce odbočuji na horskou cestu, abych se podíval na silnici zasekanou ve skále. Na šesti kilometrech nastoupám téměř 800 metrů a končím v mracích. Dělám pár fotek motorky v mlze – spíš abych měl do budoucna bod zájmu než fotografický úlovek. Zajímavé místo.

Postupně sjíždím zpět a odbočuji doprava na šotolinový úsek RR-302. Vyhlížím horu jménem La Cathédrale, u které mám odbočit na Assif Melloul Piste – kaňon, který je cílem této etapy. Nejsem si nejdřív jistý, zda ji poznám, ale když se přede mnou objeví, hned je mi jasné, že ji nelze přehlédnout.

Na tomto místě mi Slávek definitivně ujíždí. Impozantní krajina – každý okamžik bych nejraději fotil. Třicet pět kilometrů kaňonem jedu téměř dvě hodiny. Mírný déšť, který mě zastihl zhruba v polovině, chytil Slávka ve výšce nad 2500 metry jako sněhová vánice.

V Anergui se vracím zpět na asfalt a stoupám vzhůru směrem na Imilchil. Slávek posílá zprávu, že odjíždí z Imilchilu na západ a že zítřejší etapu přes hory vynechají.

Já se do hor těším, proto pokračuji do Imilchilu sám, abych se pokusil horský úsek projet. Dojíždím těsně před setměním, tankuji a na první křižovatce ve městě mě oslovuje naháněč s nabídkou ubytování.

U večeře přemýšlím nad celým dnem a přes počáteční skepsi se řadí mezi nejhezčí úseky celé cesty.