Hotel v Imilchilu nemá žádné topení. U večeře v jídelně – jediné místnosti, kde se topí v kamnech – potkávám dva Němce jedoucí s pickupem do Merzougy. Jeden z nich je z Grafenau, v pohraniční části Bavorska, kousek od naší jižní hranice. Druhý žije na lodi a už sedm let se plaví po Středomoří. Pravděpodobně jsme jediní hosté a večer trávíme společně u kamen. Klábosíme o cestování, ale i o pokroku, kterým Maroko v posledních letech prošlo.

Loučím se kolem 22. hodiny a čeká mě mrazivá noc. Cestou do patra postupně cítím, jak se ochlazuje, a za dveřmi pokoje mám pocit, jako bych vyšel před hotel. Oblékám kompletní spodní prádlo a vedle postele nechávám lehkou péřovku pro případ, že dvě deky nebudou stačit.

V noci se několikrát budím, vždy na chvilku strčím hlavu pod deku a s úsměvem sám nad sebou znovu usínám. Snídaně je na osmou, ale víc než na jídlo se těším na stůl u kamen. Nemohu říct, že by mi byla v noci zima, ale byl to určitý diskomfort. Snídáme společně s Němci a vyměňujeme si denní plány.

Na hotelu všichni mluví španělsky, což je pro mě velká výhoda. Dozvídám se, že ranní teplota je -3 °C. Také zjišťuji cennou informaci – přes Cirque de Jaafare do Mideltu je to přibližně pět hodin. Není tedy kam spěchat. Dávám si ještě jeden čaj a čekám, až slunce ohřeje okolí alespoň na +3 °C.

Vyrážím v 10:15, stále za velmi chladného počasí. Nejvyšší bod cesty je lehce přes 2600 m, jinak se trasa drží stabilně nad 2000 m. Z Imilchilu jedu směr Tinhir a zhruba pět kilometrů za městem odbočuji doleva na Midelt. Cestu tvoří rozbitý asfalt a překvapuje mě, jak je tu rušno.

Všichni někam míří – staří, mladí, na kole, ale většinou pěšky. V protisměru míjím starého pána na kole, ve vlněném přehozu s kapucí. Přemýšlím, zda je mé oblečení a rukavice, ve kterých cítím chlad při 60–70 km/h, vůbec srovnatelné s jeho oblečením bez rukavic v rychlosti do 20 km/h.

Projíždím horskými vesnicemi. Lidé sedí na kamenech u domů, opření o zeď, a dochází mi, že se vyhřívají na slunci. Děti pobíhají kolem ve starých svetrech, bez rukavic a čepic. Ano, pravděpodobně mají hranici chladu posunutou, ale říkám si, že to musí být tvrdý život.

Postupně stoupám do hor. Potkávám mnoho pastevců ovcí a koz, někteří mají koně. Jsou to krásná setkání – potřeseme si rukou, každý něco říkáme, ale jediné, čemu rozumíme, je palec nahoru. Vždy máme úsměv na tváři.

Postupně se otepluje. Bílé mraky a zasněžené vrcholky hor neuvěřitelně dokreslují atmosféru. Z druhé strany kopců potkávám doslova karavany oslů naložených dřevem. Všichni si vytvářejí zásobu na zimu. Když zde napadne sníh, musí být osady naprosto izolované. Přemýšlím, jaká tu asi panuje ekonomika, co je vlastně obživou těchto lidí. Pracují někde? Nebo tu funguje směnný obchod? Záhada, na kterou v myšlenkách marně hledám odpověď.

Přijíždím na odbočku směrem na Cirque de Jaafare. Offroadová cesta krásným územím. Západní stranou objíždím horu Jebel Ayachi (3747 m). Pohybuji se ve výšce kolem 2000 m, takže hora působí impozantně.

Poslední průsmyk a sjíždím do Mideltu. V průsmyku míjím obydlí – jestli lze tak nazvat konstrukci potaženou plachtou připomínající geotextilii. Kolem ohromný nepořádek, ale to mě zde už příliš nezaráží. Mnohem víc mě překvapí, že z útočiště vycházejí lidé.

Otočím se zpět a vidím těhotnou ženu se čtyřmi dětmi ve věku zhruba 3–9 let. Nerozumím jim, ale prosím, zda si je mohu vyfotit – v kontrastu se zasněženou horou v pozadí. Zavalují mě emoce. Děti mají naprosto studené, červené tváře i ruce.

Chvíli nechápavě přemýšlím, co je vlastně životním úsilím těchto lidí. Žena pravděpodobně porodí v zimních měsících. Bude to tady v horách, v tomto provizorním stanu? Hlavou mi letí myšlenka, že muž této ženy může být některý z pastevců a rodina nemusí trpět hladem – ale jisté to není.

Nechávám zde vše, co mohu postrádat – jídlo a nakonec i nějaké peníze. V očích ženy i nejstarší dcery je vidět obrovská vděčnost.

Ještě s dovolením nahlížím do jejich příbytku. To už úplně boří moje představy o důstojném životě. Tito lidé mají jediné poslání – přežít.

Přibližně po třiceti minutách odjíždím plný tohoto zážitku. Pod kopcem je Midelt, kde stavím na omeletu a černou kávu. Ještě jednou se dívám na pořízenou fotografii a znovu přemýšlím nad tímto krátkým, ale velmi intenzivním setkáním.

Dále mě čeká staré hornické město Aouli. Přidal jsem ho do trasy jako bonus a kromě starých důlních staveb jsem nečekal nic zásadního. Zbytek party je zhruba 100 km přede mnou a míří do Fezu. Pravděpodobně je dnes nedoženu, tak proč si to neprojet, říkám si.

Cesta z Mideltu je naprosto rovný asfalt a hlavou mi běží, že jsem tohle místo možná měl vypustit. Navíc dostávám od Slávka zprávu, že zbytek party neprojel lesy před Azrou, musí je objet a zůstávají v Azrou. Tam to mám kolem stovky a mohl bych je dojet. Ale už jsem se rozhodl doly navštívit, tak plán neměním.

Sotva si myšlenky urovnám, asfalt mizí a vjíždím do úzkého kaňonu s malou říčkou. Najednou mám zážitek, jaký jsem tu nečekal. Na konci kaňonu ve městě Aouli je rušno.

Místní dobývají ve starých štolách zbytky nerostů a přímo zde je prodávají. Nejčastěji vidím malachit. Kupuji malé kousky měděné rudy, achát, kámen s drobnými krystaly křemene i malachit. Velmi zajímavé místo, které bylo odměnou za to, že jsem to nevzdal.

Nad městem se rozléhají kopce připomínající španělské Gorafe.Šotolina mě po několika kilometrech dovede na asfalt. Uháním k lesům, které projíždím jen okrajově, abych za zbytku světla dorazil do Azrou a připojil se ke skupině.

Tyto dva dny naprosto naplnily smysl mého cestování a myšlenku MOTOBOX CHALLENGE – jedeme spolu, přesto nezávisle. U společné večeře se ohromně bavíme nad našimi zážitky.