Poslední příspěvek z naší cesty už dokončuji z domova – a zároveň si tím připomínám, jak krásné je cestovat. Jak cestování otevírá obzory, obohacuje a přináší nové pohledy. Sešla se skvělá parta lidí a doufám, že tento příběh bude pro všechny i hezkou vzpomínkou.

Ráno vstáváme v Azrou a společně snídáme. Protože zde pro nás končí offroad a čeká nás už jen asfalt, rozhodujeme se ještě vyjet lesní cestou nad město – do míst, kde volně žijí opice. Krátký okruh lesem zakončujeme návratem na silnici. Dnešní etapa je jen zhruba 100 km dlouhý přejezd do Fesu, kde máme naplánované volné odpoledne.
Cestou si dáváme čaj a kolem poledne přijíždíme do cíle. Ubytováváme se v hotelu Barceló Med, který má podzemní garáž – ideální pro naše motorky. Po rychlé sprše nás vítá malá civilizační radost – oběd v McDonaldu. Po deseti dnech v poušti působí Big Mac skoro exoticky.

Pak dvěma taxíky vyrážíme do starého města. Do mediny vstupujeme ikonickou Modrou bránou (Bab Bou Jeloud) a pouštíme se do spletitého labyrintu úzkých uliček. Na každém rohu jiný krámek, vůně, barvy i hluk. Sotva odmítneme jednoho naháněče, objeví se další. Nakonec podlehneme mladíkovi, který nás láká na prohlídku „staré koželužny zdarma“.
Následujeme ho úzkými, stále prázdnějšími uličkami, které se mění v nízké průchody. Když už si říkáme, že jsme snad úplně jinde, začíná být cítit typický zápach z kádí. Vstupujeme do dvora, kde v kamenných nádržích dělníci zpracovávají kůže. Tradiční směs vápna a ptačího trusu vytváří pach, na který se nedá zapomenout. Po schodech stoupáme až na střechu, kde se kůže suší na slunci. Místo má zvláštní sílu, ale také špínu a syrovost, která ve mně zanechává rozporuplný dojem – možná by pohled z turistického balkonu úplně stačil.
Po „prohlídce“ přichází očekávaná scéna – průvodce si říká o spropitné, přidává smutný příběh o rodině, ale nakonec se přece jen loučíme. Sedáme do kavárny, dáváme si kávu a hledáme cestu ke slavnější koželužně Chouara Tannery, jedné z nejstarších na světě.
Podle mapy je to asi dva kilometry úzkými uličkami. Tentokrát už všechny naháněče rázně odmítáme. Docházíme k obchodu s koženými výrobky, kde nám u vchodu podávají snítku máty proti zápachu a posílají nás na střešní terasu. Z otevřeného prostoru je vidět celé nádvoří koželužny, karavany oslíků přivážejících kůže i barvíři při práci. V odpoledním světle místo působí spíš zajímavě než odpudivě.

Cestou zpět se dělíme na dvě skupiny – část odjíždí na hotel, my zůstáváme ještě chvíli v ulicích. Zastavujeme u stánku s kořením a parfémy, kde si necháváme lisovat 100 ml arganového oleje a kupujeme pár drobností domů. Prodavač se šibalsky usmívá a my máme pocit, že jsme zásadně přispěli k jeho dobrému dni.
Cestou k bráně ještě zastavujeme v místním lazebnictví a já se rozhoduji vyzkoušet arabského holiče. Usedám před oprýskané zrcadlo na potrhané křeslo a s lehkou nervozitou sleduji práci místního mistra. Nakonec si nechávám upravit i vousy. Medinu opouštíme za setmění a taxíkem se vracíme zpět do hotelu. Jeli jsme ve třech, takže jsme odjížděli hned, ale bylo běžné, že na stanovišti stálo několik poloprázdných vozů čekajících na další zákazníky. Dokud nebylo auto plně obsazené, nevyjelo.
Na hotelu se znovu setkáváme se zbytkem party, otevíráme piva San Miguel a vzpomínáme na uplynulé dny.

Druhý den nás čeká už jen asfaltový přejezd do Ceuty, trajekt do Algecirasu a poslední noc ve Španělsku. V sobotu odpoledne jsme vrátili motorky u Sergia v depu MOTOBOX a večer odletěli zpět do Prahy.