Čtvrtý den našeho tripu dojedeme do Merzougy. Vzhledem k délce trasy si dovolujeme lehce meškat. Ráno vyrážíme z ubytování do kempu na snídani, kterou tvoří převážně sladké palačinky, med a marmelády. Jediné slané jsou trojúhelníčky Veselé krávy. Vše zapíjíme čerstvým pomerančovým džusem a tradičním mátovým čajem.

Z kempu postupně vyrážíme na trasu. Snažíme se udělat krátké rozestupy a do třiceti minut jsme na trase všichni. Dnes jedeme 100 % offroad, takže víme, že se bude prášit. Z kempu najíždíme na šotolinu vedoucí rovnou do pouště. Začátek je rovinatý a kameny střídá písek.

Po několika kilometrech, v místě, kde se trasa rozděluje na tři směry a tvoří jakousi vidličku, potkávám partu místních kluků na malých čínských motorkách. Místo helmy turban a místo navigace dokonalá znalost prostředí. „My jedeme doprava na Errachidii,“ říká mi jeden z nich, zatímco mu ukazuji na navigaci, že můj track vede rovně. O třetí možnosti moje navigace neví. Uděláme pár fotek, loučíme se a pokračuji v jízdě.

Po levé straně se postupně přibližuji ke skále připomínající dlouhý mořský útes. Na mapách zjišťuji, že tvoří jakousi náhorní planinu. Postupně se k ní přibližuji, až mě cesta vede mezi skalními útvary, které tvoří zajímavý kaňon. Po několika kilometrech vystoupáme přibližně do poloviny výšky. Je odsud úchvatný výhled do pusté krajiny – několik kopců připomínajících stolové hory v nekonečných odstínech hnědi.

Z tohoto místa vedou tři možnosti: vrátit se, pustit se do prudkého sjezdu nebo jet po úzké cestě podél hrany. Ta sice působí mírněji, ale je plná volných kamenů. Všichni volíme prudký sjezd. Už jsem tu jednou byl a při pohledu dolů se cítím stejně nepříjemně jako minule. Horní část tvoří skála, a zhruba v polovině jsou vyjeté velké díry.

Pouštím se dolů. V momentě, kdy motorka přejede přes hranu, není cesty zpět. Soustředím se na směr a mířím dolů. Při pravé straně objíždím největší vyjeté díry, ale v jedné menší mi podjíždí přední kolo, zavřou se řídítka a já padám k zemi. Naštěstí nic vážného – motorka je v pořádku, já vypadám jen jako pekař. V prudkém kopci zvedám motorku s menšími obtížemi, ale nasedám a pokračuji ve sjezdu.

Pod kopcem děláme skupinovou fotku a pokračujeme směrem k cíli. Cesta se dál stáčí doleva a pomalu objíždíme další několikakilometrový hornatý útvar. Na jeho konci se velkým obloukem otáčíme o 180 stupňů a pokračujeme po jižní straně. Lemujeme hranici vojenského prostoru tvořenou hliněným valem. Za tímto pásmem je Alžír.

Začíná přibývat písek. Projedeme několika oázami a postupně se dostáváme do širokého řečiště plného rozježděného písku, které nás zavede až do pouště Erg Chebbi – k největším písečným dunám v Maroku. Ve spodní třetině projíždíme přibližně osm kilometrů nižších dun. Jsme rádi za vyjetou stopu, která nás ujišťuje, že máme správnou trasu a jedeme přímo k cíli.

Ubytování máme v hotelu Oasis s výhledem na duny. Všichni se shodujeme, že i přes kratší vzdálenost byla tato etapa fyzicky stejně náročná jako ta předchozí. Den končíme večeří a samozřejmě symbolickým pivem. Čeká nás den volna!