Vstáváme brzy, abychom viděli, jak slunce zalévá duny pouště Erg Chebbi a ty pomalu získávají zlatou barvu. Jdeme společně na snídani, balíme věci a postupně se rozjíždíme na trasu. Já ještě tankuji a dobíjím kredit na marockou datovou kartu, takže nakonec nabírám téměř dvouhodinové zpoždění. Ještě poslední fotka s dunami – a branou opouštím Merzougu.
Zhruba po 60 kilometrech sjíždím na pistu, která je po záplavách k nepoznání. Zastavuji v Ramlii na omeletu. Od majitele restaurace, která se za ty dva roky od poslední návštěvy vůbec nezměnila, se dozvídám, že zde žije 25 rodin. Nezměnil se ani stánek se suvenýry – šátky pověšené na provaze mezi stromy. V kontrastu s liduprázdnou osadou působí téměř abstraktně, jako by sem ani nepatřil.
Točím ještě krátké video kluků na kolech, kterým kupuji jako odměnu Coca-Colu. Během vteřiny se jich kolem mě seběhne snad patnáct.
Pokračuji dál cestou mezi ohradami, kde jsem čekal spoustu fesch-fesche. Všechno je pryč – žádný fesch, cesta je vymetená jako dálnice. Místy byla sice zavátá, výjezd z řečiště budil respekt, ale celkově byla trasa snazší než před lety. Dokonce i na pláni v rozlehlém kaňonu, který ústí do Sidi Ali, bylo „vymeteno“, jako by tam někdo uklidil.
Zastavuji v auberge v Sidi Ali, kde jsme před dvěma lety spali, a dávám si kolu s místním šéfem. Ptám se ho na písek a jen krčí rameny – vítr je prý příliš silný. Posteskne si a dodá, že doufá, že se písek jednou zase vrátí.
Pokračuji dál a v protisměru potkávám skupinu Poláků na vypůjčených motorkách. Stěžují si na stav místních DR, ale celkově si svůj trip pochvalují.
Užívám si jízdu po nekonečné pláni, když dojíždím jakýsi povoz. V první chvíli mě napadne, že jde o káru taženou oslem. K mému překvapení vůz táhne člověk – mladý Francouz, který zde trénuje na cestu přes Austrálii. Neuvěřitelný příběh, cestuje pěšky už dvanáct let.
Pokračuji dál přes oblast Cratère Siroko–Mora, o jejímž vzniku kolují různé pověsti. Ať je pravda jakákoli, místo je skutečně působivé.
Se zbytkem party se setkávám až v Tagounite. Letím rovnou natankovat a pak se vracím za nimi do restaurace. Slunce pomalu padá k obzoru, takže se zde jen vystřídáme – čeká nás ještě kus asfaltu a z M’Hamidu opět offroad.
Dávám si rychlou svačinu a se Slávkem vyrážíme na cestu. V M’Hamidu slunce mizí za obzor a zbývá nám pár minut světla. Prodíráme se náročným feschem a posledních dvacet kilometrů jedeme už za tmy.
Na ubytování nás čeká vřelé přivítání a výborná večeře. Den končíme klábosením u ohně. Zítra dorazíme k jezeru Iriki, pomyslnému cíli naší cesty, a začneme se stáčet zpět.