Ješte večer jsem si vypral prádlo, které mně přes noc neuschlo. Ráno utíkám na střechu hotelu, kam na trčící roxory natahuji šňůru s prádlem a jdu na snídani.
Diskutujeme nad dalším plánem, ale vzhledem k potížím se Slávkovo podvozkem upouštíme i od myšlenky výletu k nejvyšší hoře Alžírska Tahat, která je několik desítek kilometrů severně od Tamanrassetu.
Máme dva dny na to, abychom dojeli do místa, kde se můžeme rozhodnout kam pokračovat. Mauritánie je nadosah, vůbec jsme nevěřili, že se nám to podaří, ale bez podvozku to na šotolině nebo v poušti nejde. Vyrážíme a já mám plnou hlavu myšlenky vyrazit do Mauritánie sám.
Po 40 kilometrech mě opět začal zlobit plyn. Tentokrát natolik, že prakticky rovněž zavrhuji pokračovat a začíná boj o dojezd do přístavu.
Máme před sebou trasu 2080 kilometrů. Popojíždím po stovkách metrů. Vždy, když otočím klíčkem, motorka opět jede, drncne, bez reakce. Znova rozebírám kabeláž, ale nenastává žádná změna.
Motorka padá do nouzového režimu a já pokračuji sedmdesátkou. Do mírných kopců a proti větru jedu na čtyřku. Už jsem pochopil, že do Mauritánie nemám jet, ale mohl mi to naznačit jiným způsibem, říkám si.
Přijíždíme na čerpací stanici 180 kilometrů za Tamanrassetem a 460 kilometrů do dnešního cíle In Salah. Zde jsme počítali natankovat i do vaku, abychom bezpečně dojeli.
Stojany sice stojí, ale hadice leží svévolně položené na stojanech. Zavřeno, konec, nefunguje. Slávek mezitím zjišťuje, že další benzina je za 230 kilometrů v obci In Amguel. Sedám na motorku a střídavě poskakuji vpřed.
Přibližně 40 min před dojezdem do dalšího města s čerpací stanicí navrhuji Slávkovi se rozdělit: ,,Jeď napřed, checkni situaci, připadně najdi jídelnu.”Asi je příliš nadsazené říkat místním podnikům restaurace.
Jsem na místě pár minut po Slávkovi. Stejný postup volíme i na zbývajících cca 280 kilometrů. Slávek jede vpřed hledat ubytování a já se buď dostavím nebo přespím ve stanu. Je zbytečné, aby pocukával se mnou.
Zhruba po 100 km je čistá tma a již to vypadá na definitivní konec v sedle motorky. Chvilku setrvávám na místě, když vedle mě staví partička zelinářů jedoucích pro zboží.
Nechápu, nemusel jsem nic zásadního vysvětlovat. Borci vyskákali z auta, zastavili kamion za nimi a v protisměru. Otevřeli nákladový prostor, který byl plný různých bedýnek. Ani jsem si vlastně nevšiml, kam to vše rozložili, ale než jsem stihl sundat zavazadla, celou motorku, jak jsem z ní slezl, naložili na korbu.
Bylo jich plné auto, ale abych se vešel, jeden z nich pokračoval s kamionem, který zastavil za námi. Solidarita s takovou samozřejmostí až mám dojetím slzy v očích. Slávek mezitím píše, že ho zadržují na checkpointu a nechtějí ho nechat potmě pokračovat. Jsme zhruba 40 km za ním.
Auto, svou velikostí i jízdními vlastnostmi velmi podobné Avii, vyrazilo v před. Sedím jako spolujezdec a mezi mnou a řidičem na jakémsi tunelu sedí další borec. Chvilku koukám, jak honí auto volantem přes dva pruhy, když se u řidiče otevírají dveře. Mohamed, jak jsem se později dozvěděl řidičovo jméno, lape po dveřích tak automaticky, že se jistě jedná o naučený reflex.
Doufám, že stejná situace nenastává i u spolujezdce, letí mně hlavou. Přijíždíme na kontrolní bod, kde se potkávám se Slávkem. Začíná divoká byrokracie.
Proč ty jedeš sám, proč ty autem, proč mu vezete motorku, vaše doklady, doklady od motorek. Se Slávkem nechápeme, co se děje, ale místní voják nás uklidňuje, že jde o běžný postup.
Mají naše pasy, nemáme moc na výběr. Jeden z vojáků rozdělává oheň v kýblu. ,,Přisedněte si," vyzývá nás. Doráží i poslední z hrdinů, který pokračoval kamionem za námi. Dál pojede s námi, kamion nemůže čekat, pochopil jsem.
Po další půlhodině doráží nějací civilisté, kontrolují znovu všechny doklady a když prolistovali i můj očkovací průkaz, pouští nás. Musíme jim slíbit, že Slávek pojede za námi a budeme pokračovat společně.
Do kabiny, kde už se mi zdálo, že tři je dost, jsme naskákali čtyři a vyrazili na 90 kilometrů dlouhou noční jízdu. Do In Salah dorážíme před půlnocí. Na checkpointu opět čelíme několika otázkám, ale pozitivní je, že nám policisté rezervovali hotel a zavedli k němu.
Klucí u hotelu vykládají mou motorku. Když srovnávám dluh za pomoc, uvědomuji si, jak obětaví jsou zde lidé. Na hotelu nás ještě zvou na rozjetou Silvestrovskou párty, s díky odmítáme a jdeme odpočívat na další den.
Máme v plánu sehnat transport motorky do 1600 kilometrů vzdáleného přístavu.