Na konci čtvrtého dne jsem si možná drobet zbytečně přidělal práci, ale nevzdal bych to bez boje. Po krk ve vodě velmi rychle procitám a vyskakuji z vody. Hledím na hladinu a díky čisté vodě vím naprosto přesně, kam pro motorku sáhnout. Po kamenitém dně tlačím chuděru ke břehu. Vyhoupnout ji na vyvýšený břeh mi pomáhá mladý klučík.
Od jeho přítelkyně se dozvídám, že pro signál, abych kontaktoval zbytek naší party, musím přibližně kilometr do vesnice. Úzkou pěšinkou podél břehu tlačím motorku a přemýšlím, že budu potřebovat klíč na svíčku, který nevozím. Po dvaceti minutách jsem na okraji vesničky. Krátkým odpočinkem sbírám síly na závěrečný kopeček.
Zastavuji vedle lavičky, odkud posílám zprávu na skupinový chat se svou „podvodní“ příhodou, převlékám se do suchého oblečení a začínám obnažovat motorku. S příjezdem kluků mám již sundané cívky ze svíček a zjišťuji, že na vytočení spodní svíčky stačí klasická třináctka klíč.
Ještě sundávám vzduchový filtr a zde musím poprvé ocenit mnou tak zatracované řešení od Rade Garage. V papírovém filtru jsem viděl jako zásadní výhodu životnost. U tohoto řešení je nesporná výhoda vodoodpudivost. Molitan napuštěný olejem prakticky nenasákl žádnou vodu a byl okamžitě použitelný. U zaprášeného papírového filtru by bylo jeho další použití velmi diskutabilní.
Stavíme motorku na zadní, aby před samotným protočením motoru vytekla voda ze sání a výfuku. S protočením motoru letí z válce gejzír jako z velryby. Ještě párkrát protáčím motor, abych se ujistil, že je veškerá voda pryč. Necháváme motorku chvilku v klidu na stojánku, aby se voda v olejové náplni oddělila a klesla ke dnu.
Po několika minutách upouštíme přibližně 0,3 l náplně oleje. Převážná většina byla voda a při kontrole na rysce jsme se dostali těsně pod rysku signalizující správnou hladinu oleje. Po kompletaci motorka startuje na první pokus, převlékám se zpět do promočených věcí a pokračujeme do 20 km vzdáleného města Sigüenza, cíle etapy.
Pátý den ráno začínáme snídaní, kterou tentokrát nemáme na ubytování. Od pana domácího zjišťuji, kde najít servis na motorky, abych vyměnil motorový olej. Místní servis je součástí pneuservisu na auta a chlapík je v jednom kole. Domlouvám se s ním na výměně oleje svépomocí. Bez zaváhání nám dává vše k dispozici.
Servis nemá skladem filtry na mou motorku, proto se rozhoduji filtry pouze vyndat a vyčistit. Kupuji náplň méně kvalitního oleje, abych motor po zahřátí vypláchl, a poté napustil použitelnou náplň. Za hodinku a půl máme hotovo, stavíme na rychlé kafe, tankujeme a kolem půl dvanácté vyrážíme na další etapu.
Z města vyjíždíme po silnici. Po několika málo kilometrech sjíždíme na prašnou šotolinu a pozvolna si vytváříme rozestupy, abychom nehltali zvedající se prach. Většinou jezdím poslední, abych si mohl nerušeně fotit, ale dnes jsme lehce ve skluzu, proto se snažíme jet svižněji, abychom dojeli do cíle v rozumnou hodinu.
Jedeme velmi zajímavou přírodou, neustále se měnící barvy povrchu cesty nádherně kontrastují s rozkvetlou přírodou. Přijíždíme na louku s kaplí svatého Antonína, kde stavíme na krátkou pauzu. Cesta nám příjemně utíká a my jsme téměř v polovině dnešní 250 km dlouhé etapy.
Další úsek nás vrací na asfalt, odkud klikatou silnicí pomalu sjíždíme do ohromného kaňonu řeky Río Tajo (čti Tacho) a vjíždíme do přírodního parku Alto Tajo Natural Park.
V jedné ze zatáček zastavujeme ohromeni velikostí a hledíme do údolí na podkovu, kterou zde tvoří tyrkysová voda tohoto toku. Nádhera, říkám si, když přemýšlím, jak se na toto místo vrátím.
Sjíždíme do údolí k řece, abychom se opět vrátili na šotolinu a kopírovali klikatý tok řeky zaříznutý v údolí skalnatého kaňonu. Zde několikrát stavím překvapený přírodou. Přeci jen znám Španělsko trochu jinak – vyprahlé kopečky různobarevných hornin upravené erozí, kde jeho pestrost netvoří tyrkysová voda a střídající se odstíny zelené vzrostlých stromů a keřů.
Po necelých 50 km opouštíme šotolinu z údolí řeky a vracíme se na asfalt. Ztratili jsme zastávkami poměrně dost času, tak se nyní kus asfaltu hodí. Po dvaceti kilometrech opět sjíždíme na šotolinu.
Tentokrát je to lesní cesta v nadmořské výšce kolem 1 500 m. Jedeme prakticky po římse lesního kaňonu stále ve směru toku řeky, na kterou ale nemáme výhled. Místy se naskýtají pohledy na protější stranu a je neuvěřitelné, jaký je zde rozlehlý prostor.
Již několik desítek kilometrů si všímám, že zde není absolutně žádný signál. Přemýšlím, jak daleko to mám k nějaké civilizaci a jakým směrem bych se vydal v případě nouze.
Cesta nás zavedla až k prameni Nacimiento del Río Tajo. Ráz krajiny se opět výrazně mění. Rozlehlé travnaté plochy rozdělují ostrůvky kleče a jednotlivé stromy. Vše působí téměř symetricky, tráva spasená – cítím se jako na golfovém hřišti. Na závěr etapy parádní podívaná.
Posledních 8 km do cíle dnešního dne v městečku Albarracín dojíždíme po asfaltu.