Ráno na hotelu v Albarracínu obdivujeme architekturu této stavby. Na několika místech se nachází prosklená podlaha s pohledem do sklepních prostor, kde je krásně vidět, jak tam pramení voda. Při pohledu do malého patia vidíme, jak se voda valí skrz zeď. Kolem domu protéká vydatný potok tvořený prameny z okolních kopců – ten dům snad plave, říkám si.
Po snídani nás paní domácí provádí a dává krátkou přednášku o historii stavby. Dozvídáme se, že dům je přes dvě stě let starý. Původně byl postaven jako mlýn na obilí a později jeho pohon sloužil ke zpracování ovčí vlny. S krátkou přestávkou byla stavba předávána z generace na generaci, dnes je opět v držení původní rodiny.
Den začínám opravou karbonové věže. Předchozí den mi při dojezdu na hotel motorka nešťastně sklouzla na bahně, změnila směr a strom, který mi okamžitě „skočil do cesty“, věž poškodil. Za použití epoxidového tmelu připravujeme hmotu, kterou prasklý karbon lepíme. Celé to dodatečně zpevňujeme stahovacími páskami a americkou lepenkou. Mimochodem epoxidový tmel doporučuji všem zařadit do sady nářadí – je to velmi skladný a užitečný pomocník.
Vyrážíme kolem dvanácté hodiny. Čeká nás přibližně 230 km, stmívá se kolem půl deváté, takže máme relativně dost času na dojezd. Z Albarracínu vyjíždíme opět do kopců. Krajina je rozlehlá, místy zalesněná a mně velmi připomíná Balkán. Přemýšlím, jak je celá cesta rozmanitá – prakticky každý den je ráz krajiny naprosto odlišný. Hory, smíšené lesy, kaňony, tyrkysové řeky, suché kopce z barevných hornin rozeklaných erozí, borové lesy. Je to jako v počítačové hře – každý den jiný level.
Projíždíme několik kamenitých výjezdů. Slávek jede první a já se držím na konci. Čekám na Jirku, který celou cestu na své KTM 890 bravurně zvládá. Přeci jen váha motorky je v některých pasážích velký handicap. Na druhou stranu si umím představit některé úseky vynechat, objet po asfaltu a trasovat podobný trip i pro dvouválce.
Sjíždíme z kopce po rozbité cestě a na malém paloučku dojíždíme Slávka, který sundává zadní kolo kvůli defektu. Vyndávám zadní duši, abychom se nezdržovali lepením. Po chvíli mi Slávek oznamuje, že je také děravá. Podobná situace se opakuje i s Petrovou duší, takže nakonec stejně rozbalujeme lepení. Zadní kolo nás stojí dost času, ale máme hotovo a můžeme vyrazit dál.
Před odjezdem si Jirka všímá, že na Slávkově motorce je prázdné i přední kolo, a začínáme znovu. V tomto případě je výměna naštěstí rychlejší.
Pokračujeme dál, klesáme lesní cestou, kterou lemují vzrostlé kvetoucí rozmarýny. U jednoho zastavuji, abych si přivoněl a ujistil se, že tak velký keř je skutečně rozmarýn. Hned vedle roste jalovec a mně to připomíná příhodu z mé cesty po Portugalsku. Strávil jsem tam několik dnů u skvělých lidí. Tchán učil zetě pálit kořalku z vinné révy, aby mu ukázal celý proces. Zeť chtěl vyrábět gin z jalovce, ale tchán mu vysvětlil, že nejdřív musí získat zkušenosti s pálením lihovin.
Pod kopcem se napojujeme opět na asfalt a přijíždíme do vesničky Santo Domingo de Moya v tu nejhorší možnou dobu. Je 17:00 a nikde nedostaneš ani oběd, ani večeři, nikdo v tuto dobu nevaří. Velmi příjemná paní za barem nám nejprve nabízí bocadillo, tedy bagetu plněnou šunkou, ale nakonec se domlouváme, že nám opeče plátek masa, volské oko a bagetu jako přílohu. Skvělé.
Do cíle nám zbývá 120 km a rozhodujeme se pokračovat po asfaltu. Silnice jsou zde poloprázdné. Na našich jednoválcových motorkách to není úplně zábava, ale potvrzuje se mi myšlenka naplánovat Transhispanii s větším podílem asfaltu na úkor těžších úseků v terénu – právě pro dvouválce.
Po sedmé hodině přijíždíme do vesničky Alborea, cíle dnešního dne. Na ubytování potkáváme Španěla na Husqvarně 701. U večeře se dozvídáme, že jede okolo regionu Castilla-La Mancha, pochází z Toleda a pro mě neuvěřitelné je, že je soused jediného Španěla, kterého v Toledu znám.