Vstáváme v 7:30 a postupně se scházíme na snídani. Naše cesta se blíží ke konci. Prakticky startujeme poslední plnohodnotný den Transhispánie, a proto se každý okamžik snažíme vychutnat. Snídáme toast pokapaný olivovým olejem, sušenou šunku, drcená rajčata a k zapití nesmí chybět čerstvě vymačkaný pomerančový džus.
Po předchozím horkém dni je zataženo a počasí slibuje ochlazení. Místy to dokonce vypadá, že zmokneme, a při balení motorek se shodujeme, že to dnes bude na nepromok, jak kvůli případnému dešti, tak kvůli chladu.
Vyrážíme kolem deváté ranní, ale hned v centru Bullasu, kterým potřebujeme projet, nás čeká mohutná uzavírka kvůli chystanému procesí na oslavu místního svátku. Najíždíme do postranních ulic, ale soustava jednosměrných silnic nás rozděluje. Někdo jednosměrku projíždí, někdo volí návrat.
Cesta z Bullasu se začíná zvedat a příjemná šotolina nás vede ke krásným výhledům. Španělský duben bych přirovnal k našemu pozdnímu květnu, v jižních částech možná až k začátku června. Vlčí máky jsou v plném květu, obilí má již velké klasy a počasí stále provázejí náhodné výkyvy. Kochám se krajinou a užívám si místní šotoliny.
Sjíždíme se až několik desítek kilometrů za Bullasem a stavíme na krátkou pauzu. Na všech je cítit blížící se konec naší týdenní akce. Těla jsou unavená, mysl odpočatá, ale tempo výrazně klesá. Původně plni adrenalinu a téměř závodní touhy na začátku si nyní naplno uvědomujeme blížící se konec naší cesty. Vzpomínky na první dny střídají návrhy na další cesty. Děláme pár společných fotek, a když nás dojede Jirka, pomalu pokračujeme na jih.
Konec dnešní etapy je naplánovaný v Cuevas Hammam Abuelo José. José provozuje v malé obci El Bejarín nádherné ubytování v typických cuevas. Jedná se o apartmány vytesané v pískovcových stěnách a my toto místo využíváme při každé projížďce, která vede tímto směrem. Je to skvělý výchozí bod k návštěvě Gorafe.
My to ale máme k Josému ještě kus cesty. Projíždíme jižně od pohoří Sierra de Cazorla i nedaleko hory Sierra de la Sagra, kterou jsem pěšky navštívil v době, kdy jsem v této oblasti bydlel. S nadmořskou výškou 2 383 m to byl v té době nejvyšší kopec, na který jsem „vyběhl".
Krajina se průběžně mění a pomalu přejíždíme do oblasti s kopci tvarovanými erozí. Za drobného mrholení opět stoupáme a před námi se rozléhá vodní nádrž Embalse del Negratín. Svou rozlohou i objemem vody je zhruba dvoutřetinová oproti Orlíku. Zastavuji na pár fotografií v okolí a poté se snažím dohnat zbytek party.
Čeká nás úsek, kde bylo nutné při plánování improvizovat. Některé cesty byly v mapě zakreslené, ale na satelitním snímku chyběly, a naopak tam, kde byla cesta na satelitním snímku vidět, v mapě zakreslená nebyla. Na místě jsme pochopili, že se jedná o polní cesty a průjezdy sady, kde záleží na tom, jak cestu v daném roce vyjedou.
Chvilku se zde motáme. Slávek dokonce v domnění, že jede správně, sjíždí do nepříjemné rokle, kde se ukazuje, že cestu statečně vyšlapaly pasoucí se ovce a kozy. Respektive do rokle vede solidně vyšlapaná cesta, která se následně na dně rozvětvuje snad do tisíce drobných cestiček vedoucích různými směry.
Nakonec nacházíme průjezd a pokračujeme směrem na El Bejarín. Míjíme staré usedlosti a přemýšlíme, zda se jednalo o panská sídla, nebo jakási zemědělská družstva.
Pozdě odpoledne přijíždíme do Gorafe, ale návštěvu pouště si necháváme na druhý den a pokračujeme rovnou na ubytování. José na nás již čeká, aby nám předal klíče od apartmánu. Po rychlé sprše vyrážíme na večeři do městečka Purullena, kde symbolicky končíme naši cestu.
Druhý den již plánujeme cestu do Málagy po silnici, ale dopoledne máme v plánu ještě zajet do pouště Gorafe.
Ráno se loučíme s Josém, kterého za ta léta vnímáme jako přítele, a zadem po prašných cestách jedeme do Gorafe. Místní krajina se snad nikdy neokouká a já ji vždy řadím mezi to nejlepší, co jsem ve Španělsku viděl.
Přímo v obci Gorafe zastavujeme v místní restauraci Mesón Ilusión, také našem tradičním místě, kde si dáváme pozdní snídani a následně stoupáme do přírodního parku. Zvláštností tohoto místa je, že jsou zde vítáni všichni. Motorky, čtyřkolky, offroadová auta, cyklisté i pěší. Samozřejmostí jsou pravidla a respekt k přírodě.
Okruh nám trvá přibližně dvě hodiny, ale běžně zde trávíme celý den. Poté již najíždíme na silnici a postupně se přibližujeme k Málaze.
Odpoledne vracíme motorky na našem depu a nočním letem Smartwings z Málagy do Prahy definitivně končíme naši cestu.