Dnes nás čeká 100 km asfaltu a přibližně 120 km pouště. Celkem máme v plánu téměř 400 km, ale nevíme, kolik času nám zabere offroadová část, která se nám nedaří natrasovat, proto se rozhodujeme zkusit přímé navádění s tím, že využijeme projeté cesty.

Ze satelitních snímků je vidět cest rovnou několik. Ráno před výjezdem jsme si zkontrolovali satelitní spojení, protože se chystáme rozdělit.

Slávek vyráží s drobným předstihem a já ještě zastavuji na místním trhu. Pomalu projíždím městem a hltám místní atmosféru. Všude je plno lidí a já si uvědomuji, že zde začíná týden nedělí, nikoliv pondělkem, jak jsme zvyklí u nás.

Vyjíždím z města, míjím místní letiště, které na první pohled připomíná vojenská kasárna nebo podobný objekt. Hradba lemující prostor je prosetá vysoko posazenými strážními stanovišti. Podobné ohraničení má i spousta budov ve městech i na vesnicích. My se zamýšlíme nad tím, kdo je vlastně potencionálním nepřítelem, když samotný národ vypadá velmi ukázněně.

Dostávám od Slávka zprávu s pozicí. Dorazil do vesničky Hassi Delaa, odkud máme v plánu pokračovat pouští.

Jako odpověď odesílám svou polohu, kterou jsem na dvě kliknutí schopný odeslat bez zastavení. Jsem přibližně 30 minut od Slávka. V zápětí dostávám další zprávu s informací, kde se sejdeme. Je čas oběda, pravděpodobně restaurace, říkám si.

Když Slávka dojíždím, diskutuje se dvěma policisty. Nadhazuji otázku:,, Proč jsi nepřipsal, že tě zatýkají?” ,, Vzal bych to jinudy,” konstatuji s úsměvem na tváři.

Četník se nakonec ukazuje jako pohodář, vysvětlil nám mnoho věcí a nakonec se omluvil, že nás zdržoval.

Vracíme se na začátek vesničky natankovat a chystáme se pokračovat pouští. Do navigace zadáváme cílové místo, přepínáme na přímé navádění a vyrážíme.

Vypadá to dobře, držíme se vyjetých kolejí. Terén je převážně kamenitý, ale ve vyjeté stopě nám to docela odsejpá.

Ujeli jsme přibližně třicet kilometrů z původních sto dvaceti, když cesty náhle končí. Hledáme v satelitních snímcích, na místě zjišťujeme, že čáry ze satelitu vypadající jako cesty jsou ve skutečnosti vytvořené nějakým buldozerem.

Jsme ztraceni, bez vyjeté stopy nelze pokračovat. Zkoušíme pokračovat ve vytvořené brázdě, přestože mají špatný směr. Místy se pokoušíme jet volným terénem. Vždy se dostaneme do místa, kde jsou velké kameny a je velmi náročné projet.

Po dvou hodinách pokusů jsme se nepřiblížili zvolenému místu ani o kilometr.

Narážíme na cestu, která míří na západ. Víme, že tímto směrem vede silnice. Jednoznačně volíme pokračovat po cestě bez ohledu, kam nás dovede.

Po chvilce vyjíždíme na vyvýšené místo a vidíme paseku, kterou zde někdo vytvořil. Nechápeme význam a zamýšlíme se, jak mohla těžká technika tímto způsobem projet poušť křížem krážem. Brázdy jsou absolutně rovné a nekonečně dlouhé. Vedou přes kopce, příkopy, prakticky se nezastavili před ničím.

Pokračujeme, po nabrané ztrátě se snažíme jet, cesta se chvilkami mění v písečné úseky.

Vjel jsem do úseku hlubokého a jemného prachu, všude se neuvěřitelně práší. Motorka ztrácí výkon a já si uvědomuji, že jsem si nevypl kontrolu trakce. V zápalu boje letím před motorku. Nebyla to žádná rychlost. Zavřeli se řídítka a já byl jak prachová koule.

Slávek se škodolibě směje a než se posbírám, stíhá se nasvačit.

Na silnici chybí  kousek, ale mám problém tam dojet. Nefunguje ovladač kontroly trakce, svítí závada motoru a motorka jede v nouzovém režimu.

U silnice dělám prvotní ohledání, ale nic nevidím. Najíždíme na silnici a pokračujeme do prvního města 50 km. Přece jen mi to nedá a stavím na benzíně, abych odpojil baterku. Bez výsledku, žádná změna.

Pokračujeme do města velmi otravnou rychlostí. Motorku jsem ještě umyl, ubytovali jsme se a dumali nad závadou.