Večer po příjezdu do města Ouargla jsme si libovali, jak nám to klape a máme krásné místo pro spaní. Než jsme dokončili ubytovací proces, přišli nás vyhodit z parkovacího místa. , , Toto je privátní, vy si dejte motorky někam dozadu mezi nákladní auta!” řve na nás postarší chlapík. To jsme nepovažovali za bezpečné, proto odjíždíme, město je velké, hotelů kopice.

Jenže nikde nebylo parkování pro motorky. Nakonec nacházíme hotel, který měl ve vedlejší budově podzemní garáž. Sláva, říkáme si, když stojíme před vraty a čekáme až se otevřou.

Parkujeme a odstrojujeme motorky, v tom se nám nad hlavou ozývá mohutná exploze a jakési uširvoucí syčení.

Nechápeme, co se děje a vycházíme opatrně na ulici. Rušné ulice jsou úplně vylidněné, obchody, které byly plně lidí mají zatažené rolety. Pravděpodobně naučený reflex, který nás velmi překvapuje.

V horním patře budovy něco vybouchlo, možná lahev s plynem, možná něco horšího. Říkáme si, že to je až příliž velké dobrodružství, opět vyndaváme motorky z garáže a raději místo opouštíme.

Na druhém konci města nacházíme hotel s oploceným pozemkem hlídaný ostrahou. Zde se dnes ráno bezpečně probouzime. Slávek vstává první a utíká na snídani, zatímco já si dopisuji deník.

Dnes se pokusíme nahnat nějaké kilometry, čeká nás nepříjemný přejezd. Nepůjde o nic zajímavého.

Na výjezdu z města tankuji doplna a vyrážím prakticky rovnou silnicí. Motorka, až na horší starty způsobené pravděpodobně kvalitou benzinu, nevykazuje žádné závady.

Prvně zastavuji několik desítek kilometrů za městem u velké díry v zemi. Nedokáži identifikovat, co zde vlastně těží. Barevně to odpovídá širokému okolí.

Míjím písečné duny. Vím, že budu mít písku po krk, ale musím tam vjet. Je to příjemné zpestření na nekonečně rovné asfaltové silnici. Chvilku se projedu pískem, udělám pár fotek a zas najíždím na ten stereotyp.

Cestou si přemýšlím, jak je ta země neuvěřitelně obrovská. Stakilometrové přejezdy jsou nuda, navíc po rovné cestě bez kopců a zatáček a s jednoválcovou motorkou. Kiosek - stavím na čaj!

Šílená stavba, kombinace všech materiálů, okolí zdobí nepořádek, nákladní pneumatika možná slouží jako prolézačka, starý stůl, polovina sudu je pravděpodobně napajedlo.

Chlapík mi servíruje čaj a přidává kousek cukroví od maminky. Po chvilce zavírá a jde se modlit. Stoupá si před stánek a začne zpívat modlitbu. Po pravdě, sleduji celý akt s lehce vyděšeným výrazem, nikdy jsem nic podobného neviděl.

Jedu dál, mám za sebou dalších sto kilometrů. Otáčecí závlaha v poušti… , , Bože, to je co?!”říkám si.

Sjíždím ze silnice a blížím se k nefunkčnímu torzu, které není ohrazené valem. Přichází chlapík, aby mně řekl, že se jedná o soukromý pozemek. Rozumí španělsky. Představuje se jako Lyes, vysvětluje mi, že zde pěstují plodiny pro hospodářská zvířata. Nabízí prohlídku místa s kukuřicí. Zdá se mi to neuvěřitelné.

Ptám se na energie. Prakticky všude, kam jsme přijeli, topily radiátory naplno a byla otevřená okna. Vysvětluje, že Alžírsko je sociální stát, má kontrolu nad všemi energiemi včetně celé sítě čerpacích stanic. Benzín je zde prakticky nejdražší, za elektriku a plyn jsou to zanedbatelné částky.

Dostávám informaci od Slávka s checkpointem, kde se zdráhají nechat ho pokračovat. Má přibližně 300 km náskok a já si uvědomuji, že ho dnes již nedojedu.

Pokračuji a snažím se dojet do nějakého místa s noclehem. U čerpací stanice, kde dnes naposledy tankuji mě posílají o sto kilometrů dál. Bude to akorát do soumraku.

Projíždím obávaný checkpoint bez zastávky a do místa s názvem TXT přijíždím těsně po soumraku. Motel je zavřený, ale pumpař mě odkazuje na místní ubytovnu.

Vstupuji dovnitř a oči mně letí všemi směry. Těžká zkouška. Na první dojem směs vybydleného domu a sídla zločinecké buňky.

Borec na mě mluví arabsky a diví se, že mu nerozumím. Na otázku, odkud jsem, mu Česká republika nestačí. Prý to je kde: Libye, Španělsko, Německo? Kroutím hlavou, načež si začal myslet, že neslyším a další otázky píše arabsky na papír.

Neuvěřitelné, jdu se podívat na pokoj a umývárku, která je samozřejmě společná a odpovídá úrovni všeho kolem.

Opravdu se zde necítím. Možnosti jsou dvě, jít do rizika nebo odjet hledat v poušti místo na stanování.

Problém je, že všude v okolí těží zemní plyn a bude obtížné potmě něco najít.

Zůstávám, za chatrné dveře, které ani nemá smysl zamykat, stavím věšák s věcmi, aby mě případným pádem vzbudil. Beru si vlastní spacák, na noc si oblékám bundu a na hlavu si dávám kapuci. V kapse mám otevírací nůž.

Kolem půlnoci se na chodbě odehrává nějaký ruch. Pravděpodobně noví turisté, jsou to Arabové. Slyším mezi nimi dětský hlas a to mě do jisté míry uklidňuje.

Nakonec usínám.