Vstáváme před 8 hodinou, abychom v 9 vyrazili na 480 kilometrů dlouhou cestu do Tamanrassetu, která nám ještě zbývá urazit.

Po hodině jízdy končí asfalt a pokračujeme po šotolině plné rolet. Pro Slávkovo motorku utrpení a prvně zaznívá myšlenka změny plánu. Nepokračovat na Mauritánii, ale otočit to zpět na sever do přístavu.

Ještě máme dva dny na rozmyšlenou, říkám si, když mně přestane reagovat plyn. Musím s ním párkrát otočit, aby se opět chytil. Po další hodině končí rozbitá šotolina, kterou nakonec raději objíždíme pouští.

Přijíždíme do městečka Idles, musíme natankovat a jdeme najít něco k jídlu. Naše motorky zde budí velký rozruch a někteří lidé nás pronásledují auty, aby se s nimi mohli vyfotit.

Zesedáme před restaurací plné místních. Slávek si nese fazolovou polévku s plackou, já si dávám pečené kuře se zeleninou a bramborem. Jídlo je příjemně pikantní a musím říct, že v Alžírsku rozhodně nezhubnu. Vše mi tady náramně chutná.

Samozřejmě nesmíte příliš přemýšlet nad přípravou. V jedné místní jídelně jsme si dali nějaké těstovinové závitky, které vypadali i chutnali fantasticky. Když si bral Slávek, celý tác se převrhl a spadl na zem. Vlastně se nic nestalo, borec je naskládal zpět. 

Pokračujeme zadní cestou,  kde nastoupáme do 2050 m n. m. a projíždíme snad přes Mars. Kdyby mě zde někdo vysadil, nevěřil bych, že jsem na Zemi. Nic uhlazeného, zaobleného, vše absolutně surové jakoby to právě vzniklo. Celá ta hornina má černohnědý odstín.  

Najíždíme na zkratku! Krásná šotolina, jedu první a Slávkovi lehce ujíždím. Po několika kilometrech píši Slávkovi zprávu, aby se raději vrátil, když slyším jak mě pomalu dojíždí.

Potkáváme partu tří kluků, kteří u nějakého vibračního síta cedí písek z vyschlého řečiště. Nakonec krásná cesta, náročnější, ale plná krásných scenérií.

Cestou do Tamanrassetu pokračuje náš údiv nad skálou, která připomíná ohromný zub. Do města přikjíždíme za soumraku. U arabského čaje vybíráme hotel a hurá na kutě.