Přesouváme se do přístavu.
Vyrážíme po snídani kolem 10 hodin. Čeká nás nejdelší cesta celého tripu – 628 km. Snažíme se ujet co nejvíce a raději jeden den odpočinout, než řešit potíže. Po prvních sto osmdesáti kilometrech tankujeme do plna a vyrážíme dál. Během dne jsme k naplánované vzdálenosti několikrát skeptičtí. Fouká silný vítr a je docela chladno. Snažíme se držet rychlost kolem 110 kilometrů v hodině. Na mnoha místech fouká tak silně, že písek přes silnici doslova tancuje a místy duny tvoří na vozovce jazyky. Naše cesta vede opět přes Brezinu. Tentokrát přijedeme jižní stranou.
Jsem na rozcestí, najíždím na jižní cestu. Kvalita asfaltu se zhoršuje, silnice se začíná klikatit a poprchává. Běží mi hlavou myšlenka, co asi zůstane na silnici, když ten navátý písek začne vlhnout. Zpomaluji, přestože za normálních okolností by byl tento úsek velmi zábavný. Několikrát zvažuji návrat na severní cestu. Po několika desítkách kilometrů přestává poprchávat, ale síla větru trvá. Jedeme v náklonu, abychom kompenzovali sílu větru. V některých zatáčkách si říkám, jakou silou vůbec působím na pneumatiku při takovém větru. Občas mám pocit, že mě to z té motorky vysadí. Někdy se stočím tak, že fouká do zad, najednou letím 130 km/h a ani při vzpřímeném posedu necítím protivítr.
Míjím ceduli „Brezina 180”, to už zvládnu, říkám si. Zastavil bych si na čaj, ale až do Breziny nic nepotkávám. 10 km před Brezinou tankuji a už jen dojíždím do čajovny na občerstvení. Slávek doráží 15 minut za mnou. Ohříváme se u čaje a domlouváme se, že posledních 70 km do města El Bayadh zvládneme. Pár kilometrů před městem nastoupáme do 1400 m n. m. a před příjezdem jsme ještě parádně vymrzli. Jakoby se nám Alžírsko snažilo ukázat, co vše nás zde může potkat.
Ve městě stavíme na teplou polévku s fazolemi a cizrnou. Hotel zde volíme stejný jako na začátku cesty. Na poprvé se nám zdál přetopený, což teď samozřejmě vítáme. Do přístavu zbývá 380 km, zítra plánujeme 310 km do města Tlemcen.
Pátek
Vstáváme standardně, ale příliš nespěcháme. Snídaně je zde strohá: jakási buchta špinavá od čokolády, malý jogurt a nakrájená bageta. Vše zapíjíme vodou a kafem. Našim cílem je 310 km dlouhý přesun do města Tlemcen. Odpoledne, podle chuti, prohlídka města. Venku je zataženo, dva stupně nad nulou. K výraznému oteplení, na jednou tolik, má dojít až po obědě. Po nastudování trasy zjišťujeme, že budeme celou dobu kolem 1000 m n. m., k zásadní změně pravděpodobně nedojde. Teprve až do cílového místa sjedeme z kopce na úroveň 700 m n. m.
Neztrácejme čas, raději si uděláme několikrát pauzu. Oblékáme si co můžeme, horní vrstvu tvoří nepromok. Největší problém jsou ruce. Mám sice rukavice, které vozím v zimě na enduro do polí, ale tam nejezdíme konstantně sto, a daleko víc se na motorce hýbeme. Půjčuji si od Slávka jedny větší rukavice, kam se vejdu i s těmi svými. Jsme oblečeni, vyrážíme. Je taková zima, že se snažím neustále pracovat s rukama. Mačkám gripy, střídavě si na rukou sedím, uff, tak to bude těžká jízda, říkám si.
Prvních sto kilometrů, vesnice a zastavujeme na pauzu. Většina obchodů je zavřená, je čas odpolední modlitby. Nalézáme otevřenou jídelnu, uvnitř je maličko tepleji, ale v kuchyni je nádherně. Chvilku se ohříváme u vroucích hrnců a potom prosíme o teplou polévku. Po polévce s odporem opět sedáme na motorky. Tentokrát přichází chlad daleko dřív. Snižuji rychlost na 90 km/h a snažím se ji držet. Očima tlačím každý kilometr na displeji. Dvacet kilometrů do druhé zastávky se objevuji díry v mracích a na silnici občas svitne sluníčko. Zastavím, říkám si, ale při průjezdu krátkým úsekem není slunce ani cítit. V dálce je patrná změna světla, naznačující vyjasnění – ano!
S příjezdem do dalšího města, cca 80 kilometrů do cíle, přichází změna. Zastavujeme na čaj, kupujeme zákusky a na terase chytáme každý paprsek. Odtud již pokračujeme relativně v pohodlí. Nalézáme hotel, kde byla na recepci malá česká vlaječka s talířkem, na němž bylo pár našich mincí. Dáváme teplou sprchu a padáme únavou. O zamýšlené prohlídce města se ani nezmiňuji, zájem doslova zamrznul.
Sobota
Ráno se chystáme na poslední úsek. Chybí nám přibližně 70 kilometrů. Před odjezdem z hotelu potkáváme majitele s kamarádem, který je již v důchodovém věku. Velmi zdvořile nás zdraví a poté vyslovuje frázi: „Ponimajte po-rusky?“ Překvapeni přitakáváme a dostáváme se do zajímavého rozhovoru. Dozvídáme se, že starší pán v roce 1965 studoval v Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Byl vojenský pilot, obě postsovětské republiky si ohromně chválil, nicméně od doby jeho návštěvy uplynulo mnoho času. Rozebrali jsme mnoho věcí a dozvěděli se například, že k dobrému životu v Alžírsku je potřeba přibližně částka 500 € měsíčně, které mnoho lidí zdaleka nedosahuje. Po malé odmlce nám dodává, že za takovou částku si může dovolit konzumaci masa a ryb. S údivem přitakáváme, ale během dne se k tomuto rozhovoru se Slávkem vracíme s myšlenkou, co vlastně zahrnuje naše evropská představa o dobrém životě.
Po příjemném rozhovoru připravujeme motorky před garáží a po velkém rozloučení vyrážíme. Máme dostatek času, proto zatáčíme do centra. Chceme najít nějakou tržnici, kde očekáváme běžné čerstvé produkty a zdejší řemeslnou výrobu. Neúspěšně se v centru zamotáváme do hustého provozu. Po chvilce ještě zkoušíme místo s názvem „Bazar“. Nacházíme zde místo připomínající naše Priory. Odtud definitivně pokračujeme směrem k přístavu.
Přibližně 10 kilometrů před příjezdem stavíme v malé obci u nádherného stánku se zeleninou. Nejprve jdeme na čaj, poté obdivujeme kvalitu zboží místních zelinářů. Mají zde nádherné datle, nemohu odolat, a bez ohledu na převoz na motocyklu kupuji 5kg velkou bednu. Zbývají nám nějaké peníze, jak jinak se jich zbavit, říkám si. Po příjezdu do přístavního města Ghazaouet, odkud nám v 19 hodin plave trajekt do španělské Almerie, ještě hledáme nějaké místo k pozdnímu obědu. Chceme si dát rybu, proto projíždíme malé uličky s různými krámky. Nakonec nacházíme restauraci, která je i velmi zaplněná. Známka kvalitní kuchyně, říkáme si. Opravdu tak i bylo, během chvilky jsme měli plný stůl. Polévka, salát, krevety, vlastně ohromný mix úplně všeho, co měli. Bezeslov si oba náramně libujeme. Na závěr to bylo absolutně nejdražší jídlo, které jsme na cestě měli. S královským dýškem jsme zde dohromady utratili v přepočtu 500 Kč. Teď už můžeme zemi opustit.
Vjíždíme do přístavu, stavíme u malé budky, kde děláme check-in, poté se stavíme na první pozice před osobními vozy. Čekali jsme pohodový proces, ale opak byl pravdou. Vjíždíme do haly, kde u vjezdu probíhá první kontrola. Pas, doklady od motorek, jednoduchá prohlídka zavazadel, dotaz na peníze. Vybavují nás jakýmsi útržkem s našimi údaji. U dalšího kroku přichází jasná otázka začínající frází „Arabe, French, English?“. Slávka posílají ke kolegovi, tak stojíme prakticky proti sobě vně buňky a krásně na sebe vidíme. Volíme angličtinu, načež se spustí zvláštní jazyk, snad směs francouzštiny a arabštiny. Anglické slovo nepoznáváme žádné. Nevěřícně na sebe zvedáme oči a používáme stejnou fintu. Česky odpovídáme, že nerozumíme, a tak drobet americky rozhazujeme rukama.
Posouváme se v komunikaci, odevzdáváme vstupní doklad k motorce a podrobují nás výslechu. Kde jste byli, kde jste spali? Na každou odpověď následovala další otázka: „A dál?“ Odpovídali jsme dostatečně hlasitě česky, abychom se v odpovědích nelišili. Několikrát zaznělo, kde jsme byli na jihu, ale takovým otázkám jsme se vyhýbali. „Pokračujte,“ kynou rukou a my jsme si naivně mysleli, že je hotovo.
Další krok, další otázky: „Přejeďte si na protější stranu k rentgenu. Sundejte zavazadla a pošlete je do tunelu.“ Uff, říkám si. Abych vše sundal, musím vaky vyprázdnit. Bedna s datlemi, tak pracně jsem ji tam montoval... Auto parkující vedle nás vyndavá do rentgenu i rezervu. Oni to snad myslí vážně. Z ničeho nic přichází uniformovaný oficír s brigadýrkou na hlavě a jasně všem nařizuje, aby nás nechali na pokoji. Nechápeme, čím jsme si tyto privilegium zasloužili, chlapíka mezi sebou nazýváme generálem a s radostí pokračujeme k dalšímu kroku. Opět odevzdáváme pasy, opakuje se otázka na peníze. Ukazuji pár drobných a sahám do kapsy, kde mám dvoutisícovku, kterou jsem si schoval jako suvenýr. „Ok, pojď se mnou,“ vede mě strážník a předává cár papíru s vysvětlením, že musím uhradit jakousi daň – 2x 500 dinárů. Jedná se o směšnou částku, ale ta bankovka byl suvenýr. Protestuji a rezolutně odmítám poplatek uhradit. Strážník letí pro generála, ale ten opět stojí na naší straně. „Tito dva nic neplatí!“
Již jsme se začali cítit zvláštně, tomu chlapovi nikdo neodporoval a všichni jen přikyvovali. Museli jsme jim pochválit krásu Alžírska a putovali k poslední kontrole. Konečně žádné otázky. Pas a vracíme malý lísteček s údaji, který nám dali na vstupu do haly.
Probojovali jsme se z haly a stojíme před lodí. Přestože v rezervaci byla plavba plánovaná na 19:00, v tuto hodinu teprve najíždíme na palubu. Na informacích zjišťujeme cenu kajuty pro dva, kterou za 130€ bez váhání bereme. Loď vyplouvá kolem 22:00 a do španělské Almérie dorazí v 8:30.
Neděle
Ráno jsme se vylodili v Almerii, kde již vše probíhalo dle evropských zvyklostí. Po příjezdu na naše depo v Malaze jsme se potkali s Igorem Brezovarem, který se právě chystal na svou cestu do africké Guinei. Předali jsme cestovní štafetu a se Sergiho rodinou zakončili svou cestu u společné večeře.