Opět slunečné ráno, perfektních 20 stupňů a vyrážime k malému hraničnímu přechodu do Turecka.

Máme dnes cca 600 km. Po hodince jsme na hranicích, vyjímečně u tureckých celňáků pohoda, i když nás poprvé, co jezdím na moto, nechali pootevírat všechny kufry a tašky. Do 30 minut už jedeme krásnou silnicí do hor…na passu ve výšce 2.550 m jsme zastavili a kochali se…nádherná krajina…po dalších 100 km dostáváme hlad na snídaňooběd. Zastavíme v malé horské vesničce, najdeme jídelnu a pan šéf nám našéruje na talíře od všeho trochu, kuchař nám upeče v peci čerstvou placku a už jsme zase v zemi…kde je všude pouze čaj…čaj….

Vyrážíme dál k hoře Ararat…cesta ubíhá svižně na parádním asfaltu s nádhernými scenériemi. A už je tu…biblický příběh o potopě a o Noemovi…nejvyšší hora Turecka…působí monumentálně!

Kousek od ní je trojmezí…turecko-arménské-iránské hranice…. Po cestě Kurdistánem začínají každých 20-30 km vojenské kontroly…všech. I cesta pod Ararat je hlídaná…nechtějí nás pustit - důvod uvádějí, že je to nebezpečná teroristická oblast. Až když řekneme, že do 30 minut jsme zpátky, že dojedeme pod horu a uděláme si foto, tak nás pustí…jedeme pouze čtyři, pátého to vylekalo natolik, že zůstal s hlídkou.

Po 10 minutách zastavujeme na foto…najednou se ze shora přiřítí dvě malé motorky se dvěma klukama. Jsou nadšení, když nás vidí, znají Prahu a zvou nás k sobě na jídlo. Vysvětlíme, že nemůžeme, že parťák čeká u vojáků, že jsme v teroristické oblasti. Kluci se smějí, že oni jsou Kurdové a jediný, kdo je terorista, tak jsou Turci…tak se v tom vyznej.

Loučíme se s “teroristy”, dáváme společné foto a vyrážíme směr jezero Van. Zároveň projíždíme nejvyšším místem naší cesty…2.644 m…je tu 17 stupňů…ve výšce 600-1000 je 33-36 stupňů….miluji chlad! Poprvé přijíždíme lehce za soumraku…večeře, probíráme zážitky…a dohajan…zítra opět cca 600 km Kurdistánem k svaté hoře Nemruth.