Alžírsko 24/25

17. prosinec 2024

1. Den přesun Malaga - Almerie 200 km

V Malaze jsme se sešli se Slávkem v pondělí večer. Měli jsme společnou večeři s našimi španělskými přáteli a druhý den dopoledne jsme ladili poslední detaily na motorkách. Odpledne jsme vyrazili do Almerie odkud vyplouváme ve 23:50 do ažírského Oranu.

Úterý večer přijíždíme do Almérie odkud o půlnoci odplouváme do alžírského Oranu.

Přístav se zdá být přehledný, proto před samotným vjezdem otáčíme a jedeme si pro poslední nákup. Do přístavu přijíždíme po krátké večeři ve 22:30. Zastavujeme přímo před hlavní budovou a jdeme si udělat check-in.

Zde se dozvídáme informace k platbě a potvrzují nám, že v ceně téměř 200 € nemáme ani kafe.

Na první pohled se zdá, že bude loď plná, ale chvilku před námi odplouvá i loď do Melily. Parkujeme motorky do lajny 7 a využíváme poslední minuty evropského signálu.

Ve 23:00 se kolona pohnula. Využíváme agility motocyklu a stavíme se do čela. U první kontroly nás jestě brzdí a čekáme na poslední opozdilce plující do Maroka.

Do naší lodě stejně stále naváží návěsy a je zřejmé, že budeme ještě chviku čekat. Skvělý moment vyfotit si motorky před otevřenou lodí.

Náhle na nás gestikuluje obsluha, že s motorkama již můžeme najet. Parkují se v prostoru mezi hlavní plochou, tudíž nepřekáží žádné manipulaci.

Jsme na lodi mezi prvními, máme dost času na převlečení a následně obsadit kus místa na spaní. Ještě zkoušíme dotaz na kajutu, ale jasně nám odpovídají, že se nám to nevyplatí, abychom si zabrali místo na podlaze.

Nalézáme odpočinkovou místnost, kde je tma a zdá se, že bude v noci klid. Nad ránem se probouzíme se skupinkou Alžířanů, kteří měli podobný nápad.

Je středa 18.12. 2024, 8 h ráno

Postupně se rozednilo a my se Slávkem připlouváme velmi použitou lodí po několikahodinové noční plavbě k alžírskému pobřeží.

Po 9 hodině lod přiráží ke břehu a my se jdeme připravit na první kontakt s alžírskou pevninou.

Parkovali jsme na spodní palubě, kde jsou jen kamiony a dodávky. První kamion se zasekává na prudkém sjezdu. A my stojíme vězněni těsně před výjezdem.

Vozový park stojící za námi nás svým dýmem upozorňuje na svůj věk.

Po pár minutách vyjíždíme z lodi a řadíme se do kolony osobáků, které sjížděly z horní paluby.

Přes neuvěřitelný počet uniformovaných četníků zde organizují provoz i úředně vypadající civilisté. Všichni se chovají velmi mile a vstřícně. Rázem je hrůzně vypadající kolona aut za námi a my stojíme před prvním okénkem s pasem v ruce.

Následuje několik otázek, už se v nich ztrácím. Na zásadní otázku, kam jedete a kde máte ubytování drobet tápu. Přeci jen máme záměr, lišící se od původního plánu, který jsme prezentovali s žádostí o víza.

Zkouším ze situace vybruslit s tím, že bohužel nemám připojení k internetu a přístup k rezervaci. Lehké riziko úředník násobí a zapíná na svém telefonu hotspot.

Co teď? Původně povinnou rezervaci jsem přece zrušil! Ještě se rozhoduji zariskovat a v google mapách ukazuji náhodný bod v oblasti, kam se chceme jet podívat.

Nastává další nepříjemný moment. Chlapík se snaží najít adresu a telefonní číslo. Na jedno uvedené na google se snaží volat. Nakonec mi vrací orazítkovaný pas s přivítáním v Alžíru.

Čekám na Slávka, který svádí stejný boj u vedlejšího okénka a využívám připojený hotspot k dohledání informací k místní měně. 
Těsně za okénkem nás opět staví policista, aby se ujistil, že máme vše důkladně orazítkované. 
Další zastávka je celnice.

Postavili nás stranou a vzali si všechny dokumenty. Je poledne - dlouhé čekání na doklad stvrzující dočasný dovoz dopravního prostředku.

Další otázky, které nám moc nesedí. Jméno matky, otce, název města, kde žijeme. Vše chtěli jen diktovat, zajímalo by mě, co si tam napsali. Přestože jsem jim dal technický průkaz od své Husquarny, mám v dokumentu napsanou Yamahu. 

13:30 dobojováno, opouštíme poslední kontrolu a zvedá se nám závora.  Směnili jsme si první Dináry a usedli na čaj v přístavním baru. 
Vyměňujeme si první dojmy.

Při čekání v celní zóně nas kontaktovalo mnoho Alžířanů, vyprávěli nám o svém přeshraničním obchodu, o životě v Alžíru a v neposlední řadě i o ceně benzínu.

Náhle vchází jeden z těch, kteří nám při průjezdu hranicí pomáhal radou a rovněž nás přivítal  v Alžíru.

Položil na stůl 1000 dináru se slovy, první nádrž je na mě!

Přes veškerý odpor jsme si museli bankovku nechat a tak jsme se rozhodli, že si ji schováne na památku.

Už nám chybí pouze simka, natankovat a můžeme vyrazit vstříct prvnímu dobrodružství.

Po pár kilometrech nalézáme na předměstí Oranu obchod s telefony a po dalsich pár kilometrech tankujeme a vyrážíme směr Brezina.

Jedeme po vedlejší cestě s docela hustým provozem. Vozový park je v lepším stavu než v okolních zemích a jezdí se poměrně rychle. Přijíždíme na první policejní kontrolu.

Pas, techničák a pojištění vyhrkne policajt směsí francoužštiny. Snaží se s námi bavit anglicky, ale používá verzi, které ani jeden nerozumíme.

Staví na pomoc několik aut a nakonec ukazujeme v navigaci cíl dnešní cesty. Přibližně po dvaceti minutách nám s neuspokojeným výrazem vrací doklady a my si uvědomujeme, že s nimi bude těžké pořízení

Sjíždíme na první šotolinu a vyjíždíme na kopec, kde se nachází strážní věž s vojáky. Je zde krásný výhled, ale nechápeme, co zde vlastně střeží.

Do cíle, města Sidi Bel Abbes,  přijíždíme za tmy s defektem na zadním kole.

U řezníka kupujeme něco připomínající jitrnici, olivy, u souseda bagetu. Ptáme se na ubytování a chystáme se jít odpočívat.

Nakonec ještě opravujeme defekt a večer na hotelu kunzultujeme dnešní den.

Nevycházíme z úžasu a neustále přepočítáváme útratu na koruny. 70 Gb dat 360 Kč, litr benzínu 8 Kč bageta 1,80 Kč, dvoulužkový pokoj pro dve osoby se snídaní 800 Kč. Chvilku nám trvá pochopit, že je to realita a vše počítáme správně.

Čtvrtek 19.12.2024 Snídaně je od 7 h.

Mě budí ranní modlitba a tak mám chvilku dopsat deník.

Dnes chceme ujet přibližně 400 km. Pokusíme se naplánovat cestu co nejvíce venkovem, abychom eliminovali i policejní kontroly.

Udělali jsme si dlouhé ráno a ješte chvilku lenošili. Vstáváme v devět hodin, jdeme na snídani a připravujeme plán dne.

Jsme v Sidi Bel Abbes (přibližně 200 tisíc obyvatel) a tak před odjezdem hledáme směnárnu. Bankovní karta se zde ukazuje jako zbytečná. Slávkovi se nakonec podařil výběr  z bankomatu, ale musel jich oběhnout několik. Na možnost platit kartou jsme zatím nenarazili.

Google mapy mně po zadání směnárny ukázaly místo, kde se nic podobného nenacházelo. Seskakuji z motorky a jdu se zeptat do obchodu plného nádherně zdobených šatů.

Chvilku se snažím vysvětlit svůj záměr, když zezadu obchodu přichází starší velmi upravený chlapík.  Následuj mě, gestikuloval. Namísto banky, jak jsem si původně myslel, mě dovedl do obchodu se spodním prádlem.

Zdálo se mi to divoké, ale místní  lidé si velmi rychle získali mou důvěru.

Následně se nestíhám divit. Kurz, který mně dali, byl téměř dvakrát lepší, než z banky. To znamená benzín za necelých  pět korun, ubytování za čtyři stovky a bageta téměř zadarmo.

Při cestě zpět ještě stavím u stánku s ovocem a snažím se koupit dva banány. Chlapík, který mě doprovázel byl rychlejší a  platí za mě, přestože ví, že mám plnou kapsu peněz. Na mou námitku ostře reaguje gestem, že platí on.

Během dne se podobné situace ještě několikrát opakují.

Když jsme se zeptali na restauraci, jeden nám daroval chléb a druhý odvedl k sobě domů a pohostil bagetou a olivami. Cítíme se nekomfortně, nechtějí od nás žádné peníze a nemáme nic, čím se revanžovat.

Začínáme si uvědomovat, jaký mají žebříček hodnot.

V dalšm městečku narážíme na restauraci. Vše vypadá zajímavě, tak objednáváme od každého trochu.

Dnešek je hlavně o přesunu, měli jsme zastávku na vodopádech Cascade de Tifrit, kde bohužel, nebyla žádná voda. Rozhodujeme se pokračovat do tmy. Máme před sebou stále 300 km do vesničky se slovansky znějícím názvem Brezina.

Po západu slunce se výrazně ochlazuje a my zůstáváme osmdesát kilometrů před cílem v místě s názvem El Bayadh.

Večer na hotelu si čtu zprávu od Alžířana Ichama, kterého jsme také potkali na hranicích a kde  nás varuje před směnou v bance. Rovněž doporučuje směnu na černém trhu.

Pátek 20.12.2024

Probouzím se krásně odpočinutý, před devátou hodinou jsme po snídani a připravujeme se na dnešní cestu. Je zataženo, 6 stupňů a zatím nic nenasvědčuje tomu, že dnes bude počasí lepší. Fouká studený vítr, který nakonec rozehnal oblačnost a kolem 12 h je opět slunečno.

Cestou do Breziny se ráz krajiny výrazně mění a po průjezdu posledním hřebenem se před námi otevírá neuvěřitelná oáza s pozadím ze stolových hor. Brezina - 17 stupňů ve stínu a horko na slunci!

Usedáme do jedné čajovny, abychom vymysleli plán dne. Chceme zde zůstat a projet si okolní kopce.

Přisedá k nám Ital Stefáno, který nás zahlédl při průjezdu městem a doporučuje námi vyhlídnuté ubytování. Jedná se o hostel, kde mají některé pokoje i deset postelí. My máme pokoj pro pět a zatím ho nesdílíme.

Rychle se ubytujeme, shazujeme zavazadla a chystáme se odjet. V tom slyšíme halekat Itala, že mění plány a jede do skal s námi. Rychle odstrojuje svou Teneré a už valíme ve třech.

Po třinácti kilometrech přijíždíme mezi impozantní útvary. Je znát konec týdne a narážíme na velké množství turistů, převážně Alžířanů.

Jedna rodina nás zve na piknik. Jsou z devadesát kilometrů vzdáleného města a přijeli na víkend. Uvařili nám čaj a postupně nabídli k ochutnání vše, co s sebou měli. Na oplátku jsme jim dali sušenky, které jsme si vezli na svačinu. Opět se nám potvrdila dobrosrdečnost tohoto národa. Loučíme se a pokračujeme v objevování místních krás.

Stefáno se v písku příliš necítí, proto se rozdělujeme. Zatimco my máme v plánu rozsáhlé útvary objet, Stefáno parkuje motorku u místního VW gangu a chystá se vylézt na jednu z pískovcových věží. Domlouváme sraz na stejném místě a vyrážíme za dobrodružstvím.

Útvary jsou v pusté poušti skutečně impozantní a my každou chvilku stavíme a fotíme.

Těsně před koncem našeho kolečka, na  jihozápadní straně, nás  čeká překonat větší duna, kterou si několikrát vyjíždíme. Slávek testuje v písku  svou novou motorku a libuje si nad nižší hmotností.

Vracíme se na místo setkání, kde jsme s malým předstihem. Vyndavám dron a ještě se snažim vše zdokumentovat z výšky.

Nad jedním vrcholem zahlédnu Stefána, který pohotově pózuje pro objetiv.

Mezitím přichází mnoho místních, aby se vyfotili s našimi stroji. Jsou mezi nimi i mladíci, kteří z nás zkouší dostat peníze s pohádkou o hladu a drobet nám kazí dojem o laskavém národu. Když neuspějí, vytahují telefony a fotí se s motorkami.

My toto místo opouštíme a jedeme navštívit krasovou jeskyni na břehu velkého jezera, ke které máme pouze přibližnou polohu.

Přijíždíme k malému domečku, kde žije pasáček koz a ten nám radí, že musíme na protější břeh.

Ještě kousek pokračujeme až k jezeru, kde suchý přítok tvoří krásný kaňon, Chvilku rozjímáme,  a protože je přibližně hodinka před západem slunce, vracíme se zpět na hotel. U večeře si společně vyprávíme zážitky, prohlížíme fotky a rýsujeme plán na další den.

Sobota - 21.12.2024

Snažíme si přvstat, snídáme v 7:30. Vše běží podle plánu a zatím netušíme, jaký to bude smolný den.

Máme přesnou polohu jeskyně, tak chceme neúspěšný pokus zopakovat. Je zde složitější plánování. Mnoho vedlejších cest v mapách nikam nepokračuje a těsně za vesnicí vždy končí.

K trasování využíváme satelitní snímky a pro cestu k jeskyni volíme velkou část řečištěm. Jsme připraveni vyrazit.

Při placení hotelu nastává první priblém. Vyměnil se personál a cena se přes noc změnila několikanásobně. Je zde tak levno, že by člověk nad nějakou stokorunou mávl rukou, ale zde se jednalo o částku rovnající se ceně luxusního hotelu v Evropě.

Po hodině dohadů chlapík kontaktoval předchozí směnu a s omluvou nám dává za pravdu. My si uvědomujeme, že je nutné držet důvěru více na uzdě!

Z původního plánu vrátit se pro věci na hotel ustupujeme a vše balíme s sebou.

Nabíráme zpoždění.

Brzdím u obchodu a dokupuji vodu. Jednu láhev liji do camelbacku, který špatně utahuji a část vody mně vytéká do batohu. Při koupi batohu jsem příliš nevěřil variantě fototechniky společně s camelbackem, ale zdá se, že je to dobře řešené, vše zůstalo suché.

Konečně vyrážíme k jeskyni. Sjíždíme do řečiště, kde je místy terén velmi náročný. Po deseti kilometrech v různých druzích písku si rychle vzpomínám, jak byla náročná cesta Mauritánií.

Po výjezdu z řeky se před námi otevírá kamenitá pláň, kterou ještě několikrát přeruší kaňon prorvaný vodou. Je to nádherná podívaná.

Přijíždíme na místo, nic by nenasvědčovalo tomu, že jsme zde správně, ale těsně před příjezdem jsme předjížděli dva pick-upy.

Na první pohled je obtížné jeskyni najít, proto využíváme znalost oblasti místních a  jdeme s nimi společně.

Nejedná se o komerční záležitost, vše je původní a volně přístupné. Vchod, přesněji snad vlez je nutné absolvovat po čtyřech, ale zhruba po pěti metrech se začne strop zvedat a zakrátko je možné se postavit.

Vybaveni čelovkami se volně pohybujeme mezi impozantními krápníky. V některých místech jsou stropy několik metrů vysoké. Krápníky někde tvoří celé stěny, za kterými vznikají další prostory. Jeskyně je přibližně 900 m dlouhá.

Zážitek drobet kazí zjištění, že Slávek cestou k jeskyni ztratil kameru připevněnou na motorce.

Cestou zpět se ji pokoušíme neůspěšně hledat. Zastavuji na hraně jednoho kaňonu, vybaluji svačinu a Slávek se rozhoduje pokračovat v hledání.

Dáváme si přibližné místo setkání a na několik hodin se rozdělujeme.

Jedu ohromným prostorem, který v dálce lemuje nízké pohoří. Míjím Nomády pasoucí svá stáda skotu. Přibližně po 50 km přijíždím na smluvené místo. Slávka nikde nevidím, tak pokračuji do první vesnice.

Je zhruba hodina před soumrakem a já si čekání na Slávka krátím “rozhovorem” s místními. Přijímám pozvání na čaj a místní specialitu zvanou Rfiss, zjednodušeně řečeno rozdrcené pečené palačinky, ochucené mlékem, sirupem a medem. Na první pohled připomínajíci do zlatova zbarvenou strouhanku.

Slávek přijíždí se soumrakem a poslední kilometry na hotel již pokračujeme za tmy.

Večeři řešíme streetfoodem v přilehlé ulici u hotelu. Na rozpáleném grilu si s místními opékáme několik druhů masa, které se vloží do rozkrojené bagety vymazané ostrou paprikovou pastou. Jídlo mně chutná, na detaily se raději neptám.

Po zaparkování motorek na hotelu nás ještě přijíždí vyzpovídat policie. Odkud, kam, kopie pasu a TP od motorky,  snad již vědí všechno!

Je neděle 22.12.2024

Dnes nás čeká 100 km asfaltu a přibližně 120 km pouště. Celkem máme v plánu téměř 400 km, ale nevíme, kolik času nám zabere offroadová část, která se nám nedaří natrasovat, proto se rozhodujeme zkusit přímé navádění s tím, že využijeme projeté cesty.

Ze satelitních snímků je vidět cest rovnou několik. Ráno před výjezdem jsme si zkontrolovali satelitní spojení, protože se chystáme rozdělit.

Slávek vyráží s drobným předstihem a já ještě zastavuji na místním trhu. Pomalu projíždím městem a hltám místní atmosféru. Všude je plno lidí a já si uvědomuji, že zde začíná týden nedělí, nikoliv pondělkem, jak jsme zvyklí u nás.

Vyjíždím z města, míjím místní letiště, které na první pohled připomíná vojenská kasárna nebo podobný objekt. Hradba lemující prostor je prosetá vysoko posazenými strážními stanovišti. Podobné ohraničení má i spousta budov ve městech i na vesnicích. My se zamýšlíme nad tím, kdo je vlastně potencionálním nepřítelem, když samotný národ vypadá velmi ukázněně.

Dostávám od Slávka zprávu s pozicí. Dorazil do vesničky Hassi Delaa, odkud máme v plánu pokračovat pouští.

Jako odpověď odesílám svou polohu, kterou jsem na dvě kliknutí schopný odeslat bez zastavení. Jsem přibližně 30 minut od Slávka. V zápětí dostávám další zprávu s informací, kde se sejdeme. Je čas oběda, pravděpodobně restaurace, říkám si.

Když Slávka dojíždím, diskutuje se dvěma policisty. Nadhazuji otázku:,, Proč jsi nepřipsal, že tě zatýkají?” ,, Vzal bych to jinudy,” konstatuji s úsměvem na tváři.

Četník se nakonec ukazuje jako pohodář, vysvětlil nám mnoho věcí a nakonec se omluvil, že nás zdržoval.

Vracíme se na začátek vesničky natankovat a chystáme se pokračovat pouští. Do navigace zadáváme cílové místo, přepínáme na přímé navádění a vyrážíme.

Vypadá to dobře, držíme se vyjetých kolejí. Terén je převážně kamenitý, ale ve vyjeté stopě nám to docela odsejpá.

Ujeli jsme přibližně třicet kilometrů z původních sto dvaceti, když cesty náhle končí. Hledáme v satelitních snímcích, na místě zjišťujeme, že čáry ze satelitu vypadající jako cesty jsou ve skutečnosti vytvořené nějakým buldozerem.

Jsme ztraceni, bez vyjeté stopy nelze pokračovat. Zkoušíme pokračovat ve vytvořené brázdě, přestože mají špatný směr. Místy se pokoušíme jet volným terénem. Vždy se dostaneme do místa, kde jsou velké kameny a je velmi náročné projet.

Po dvou hodinách pokusů jsme se nepřiblížili zvolenému místu ani o kilometr.

Narážíme na cestu, která míří na západ. Víme, že tímto směrem vede silnice. Jednoznačně volíme pokračovat po cestě bez ohledu, kam nás dovede.

Po chvilce vyjíždíme na vyvýšené místo a vidíme paseku, kterou zde někdo vytvořil. Nechápeme význam a zamýšlíme se, jak mohla těžká technika tímto způsobem projet poušť křížem krážem. Brázdy jsou absolutně rovné a nekonečně dlouhé. Vedou přes kopce, příkopy, prakticky se nezastavili před ničím.

Pokračujeme, po nabrané ztrátě se snažíme jet, cesta se chvilkami mění v písečné úseky.

Vjel jsem do úseku hlubokého a jemného prachu, všude se neuvěřitelně práší. Motorka ztrácí výkon a já si uvědomuji, že jsem si nevypl kontrolu trakce. V zápalu boje letím před motorku. Nebyla to žádná rychlost. Zavřeli se řídítka a já byl jak prachová koule.

Slávek se škodolibě směje a než se posbírám, stíhá se nasvačit.

Na silnici chybí  kousek, ale mám problém tam dojet. Nefunguje ovladač kontroly trakce, svítí závada motoru a motorka jede v nouzovém režimu.

U silnice dělám prvotní ohledání, ale nic nevidím. Najíždíme na silnici a pokračujeme do prvního města 50 km. Přece jen mi to nedá a stavím na benzíně, abych odpojil baterku. Bez výsledku, žádná změna.

Pokračujeme do města velmi otravnou rychlostí. Motorku jsem ještě umyl, ubytovali jsme se a dumali nad závadou.

Pondělí 23.12.2024

Je ráno a mě čeká boj, kdy se rozhodne, zda pokračovat v cestě.

Svítí kontrolka motoru a motorka jede v nouzovém režimu na třetinový výkon. Výhoda je, že jede, nevýhoda, že nevím, jak dlouho.

Snažím si spojovat souvislosti a přemýšlím, proč po tak měkkém pádu v malé rychlosti vyskočila taková závada, která uvedla motorku do nouzového režimu.

Večer jsem preventivně odpojil baterku, zda se do rána motorka nevzpamatuje. Při snídani se snažím najít nějaký servis motorek, kam bych případně zajel. Přestože jsem našel obchod, který má v názvu KTM, příliš místním opravářům nevěřím.
Začínám svépomocně, připojuji baterku, kontroluji konektory, vzduchový filtr, měním benzínový filtříkn v hadici. Kontroluji svíčky a elektronický plyn. Konzultuji závadu s borci z domovského servisu.

Bez diagnostiky se pravděpodobně nehnu. Uvádím motorku do pojízdného stavu a vyrážím směr centrum. V onom servisu prodávají díly na místní stroje a nemají s KTM nic společného. Diagnostikou nedisponují. Zastavuji u dalšího obchodu na rohu ulice, ale prakticky stejný příběh. Píši zprávu Slávkovi, který byl někde v přilehlé ulici, když u mě staví nádherná Toyota 4 runner.

Z okénka na mě začnou mluvit dva velmi přátelští hošíci. Během několika vteřin na mě vysypou tolik informací, že se v nich začínám ztrácet. Když se mi podaří dostat ke slovu a vysvětlím svůj problém, hošíci se ho ujímají vyřešit.

Mám je následovat, čekáme tedy na Slávka a společně vyrážíme do servisu. Po příjezdu mně vysvětlují, že je diagnostika nepoužitelná, protože nemáme kompatibilní konektor, ale mají jedinečného mechanika.

Nechtěl jsem opravovat formou pokus - omyl, postupně rozebrat celou motorku a už vůbec ne v těchto podmínkách.

Při čekání na mechanika jsme se Slávkem začali ještě jednou rozebírat elektronický plyn, když se borec náhle objevil.

Nevím, jak k tomu došlo, ale najednou v rozebírání dominoval místní čmoudík. První výsledek - motorka už nejde ani nastartovat. Uff, říkám si, to není dobrý. Na druhý pokus sice jednou chytla, ale byl špatně sestavený plyn, proto zase zhasla.

Svitla naděje, že vyrazím zpět alespoň na nouzový režim. Nakonec jsme se nechali ukecat ještě na svíčky. Závadu jsme tam žádnou nenalezli, ale já souběžně hledám konektor k ovladači kontroly trakce a palivových map, který podivuhodně nefunguje.

Zde nastala zásadní změna závady k horšímu. Po rozpojení plyn sice reaguje v plném výkonu, ale pouze do určitých otáček, při překročení této hranice, motorka sice nezhasla, ale plyn nereaguje.

Opětovné připojení pouze rozběhlo ovladač, ale další změna již nenastává. Zklamán po celodenním pokusu nasedám na motorku a na jedničku bez plynu vyrážím zpět na hotel.

Stavíme u jednoho z mnoha fastfoodu, Slávek jde k vedlejšímu prodejci pro plněné placky, já kupuji kebab.

Obě jídla jsou klasicky velmi ostrá. Sedíme u malého pultíku sousedícího se dřezem plného špinavého nádobí. Všudypřítomná špína sem snad i patří. Připadám si, že sedím v kovárně.

Po jídle pokračujeme zpět na hotel. Zatím nechci přemýšlet, jak budu pokračovat. Říkám si, ráno je moudřejší večera. Skláním hlavu k navigaci a všímám si, že již nesvítí žádná závada.

Nevěřícně tahám za plyn a v centru města v levém pruhu nabírám neobvyklou rychlost. Brzda, smyk a stojím na kruhovém objezdu před policejní hlídkou.

Prakticky si jich nevšímám a otáčím se na Slávka, který staví vedle mě a zhasíná motor. V euforii mu říkám onu radostnou zprávu. Několik vteřin diskutujeme, když si všimneme, že za námi stojí kolona a četníci nechápavě kroutí hlavou.

Mávneme na ně pozdrav a pokračujeme na hotel. Přestože je před soumrakem, rozhodujeme se pokračovat a ujíždíme ještě 200 km do města Ouargla.

Přijíždíme ve 21:00, ale hledáme ubytování téměř do půlnoci. Již jsem unaven, k této dramatické zápletce se vrátím až zítra.

Úterý 24.12.2024

Večer po příjezdu do města Ouargla jsme si libovali, jak nám to klape a máme krásné místo pro spaní. Než jsme dokončili ubytovací proces, přišli nás vyhodit z parkovacího místa. ,,Toto je privátní, vy si dejte motorky někam dozadu mezi nákladní auta!” řve na nás postarší chlapík. To jsme nepovažovali za bezpečné, proto odjíždíme, město je velké, hotelů kopice.

Jenže nikde nebylo parkování pro motorky. Nakonec nacházíme hotel, který měl ve vedlejší budově podzemní garáž. Sláva, říkáme si, když stojíme před vraty a čekáme až se otevřou.

Parkujeme a odstrojujeme motorky, v tom se nám nad hlavou ozývá mohutná exploze a jakési uširvoucí syčení.

Nechápeme, co se děje a vycházíme opatrně na ulici. Rušné ulice jsou úplně vylidněné, obchody, které byly plně lidí mají zatažené rolety. Pravděpodobně naučený reflex, který nás velmi překvapuje.

V horním patře budovy něco vybouchlo, možná lahev s plynem, možná něco horšího. Říkáme si, že to je až příliž velké dobrodružství, opět vyndaváme motorky z garáže a raději místo opouštíme.

Na druhém konci města nacházíme hotel s oploceným pozemkem hlídaný ostrahou. Zde se dnes ráno bezpečně probouzime. Slávek vstává první a utíká na snídani, zatímco já si dopisuji deník.

Dnes se pokusíme nahnat nějaké kilometry, čeká nás nepříjemný přejezd. Nepůjde o nic zajímavého.

Na výjezdu z města tankuji doplna a vyrážím prakticky rovnou silnicí. Motorka, až na horší starty způsobené pravděpodobně kvalitou benzinu, nevykazuje žádné závady.

Prvně zastavuji několik desítek kilometrů za městem u velké díry v zemi. Nedokáži identifikovat, co zde vlastně těží. Barevně to odpovídá širokému okolí.

Míjím písečné duny. Vím, že budu mít písku po krk, ale musím tam vjet. Je to příjemné zpestření na nekonečně rovné asfaltové silnici. Chvilku se projedu pískem, udělám pár fotek a zas najíždím na ten stereotyp.

Cestou si přemýšlím, jak je ta země neuvěřitelně obrovská. Stakilometrové přejezdy jsou nuda, navíc po rovné cestě bez kopců a zatáček a s jednoválcovou motorkou. Kiosek - stavím na čaj!

Šílená stavba, kombinace všech materiálů, okolí zdobí nepořádek, nákladní pneumatika možná slouží jako prolézačka, starý stůl, polovina sudu je pravděpodobně napajedlo.

Chlapík mi servíruje čaj a přidává kousek cukroví od maminky. Po chvilce zavírá a jde se modlit. Stoupá si před stánek a začne zpívat modlitbu. Po pravdě, sleduji celý akt s lehce vyděšeným výrazem, nikdy jsem nic podobného neviděl.

Jedu dál, mám za sebou dalších sto kilometrů. Otáčecí závlaha v poušti… ,,Bože, to je co?!”říkám si.

Sjíždím ze silnice a blížím se k nefunkčnímu torzu, které není ohrazené valem. Přichází chlapík, aby mně řekl, že se jedná o soukromý pozemek. Rozumí španělsky. Představuje se jako Lyes, vysvětluje mi, že zde pěstují plodiny pro hospodářská zvířata. Nabízí prohlídku místa s kukuřicí. Zdá se mi to neuvěřitelné.

Ptám se na energie. Prakticky všude, kam jsme přijeli, topily radiátory naplno a byla otevřená okna. Vysvětluje, že Alžírsko je sociální stát, má kontrolu nad všemi energiemi včetně celé sítě čerpacích stanic. Benzín je zde prakticky nejdražší, za elektriku a plyn jsou to zanedbatelné částky.

Dostávám informaci od Slávka s checkpointem, kde se zdráhají nechat ho pokračovat. Má přibližně 300 km náskok a já si uvědomuji, že ho dnes již nedojedu.

Pokračuji a snažím se dojet do nějakého místa s noclehem. U čerpací stanice, kde dnes naposledy tankuji mě posílají o sto kilometrů dál. Bude to akorát do soumraku.

Projíždím obávaný checkpoint bez zastávky a do místa s názvem TXT přijíždím těsně po soumraku. Motel je zavřený, ale pumpař mě odkazuje na místní ubytovnu.

Vstupuji dovnitř a oči mně letí všemi směry. Těžká zkouška. Na první dojem směs vybydleného domu a sídla zločinecké buňky.

Borec na mě mluví arabsky a diví se, že mu nerozumím. Na otázku, odkud jsem, mu Česká republika nestačí. Prý to je kde: Libye, Španělsko, Německo? Kroutím hlavou, načež si začal myslet, že neslyším a další otázky píše arabsky na papír.

Neuvěřitelné, jdu se podívat na pokoj a umývárku, která je samozřejmě společná a odpovídá úrovni všeho kolem.

Opravdu se zde necítím. Možnosti jsou dvě, jít do rizika nebo odjet hledat v poušti místo na stanování.

Problém je, že všude v okolí těží zemní plyn a bude obtížné potmě něco najít.

Zůstávám, za chatrné dveře, které ani nemá smysl zamykat, stavím věšák s věcmi, aby mě případným pádem vzbudil. Beru si vlastní spacák, na noc si oblékám bundu a na hlavu si dávám kapuci. V kapse mám otevírací nůž.

Kolem půlnoci se na chodbě odehrává nějaký ruch. Pravděpodobně noví turisté, jsou to Arabové. Slyším mezi nimi dětský hlas a to mě do jisté míry uklidňuje.

Nakonec usínám.

Středa 25.12.2024

Vstávám v 5:30. Nemohu dospat a chci stáhnout Slávkův náskok. Mizím z tohoto místa, jak jen to je možné.

Přestože mám nádrž přes polovinu plnou, tankuji. Další benzina je až za 270 km.

Vyjíždím před úsvitem, je kolem 2 °C a během 40 min začínám promrzat. Přemlouvám sluníčko, aby už vylezlo. Už musím zastavit, abych se ohřál o výfuk, necítím ruce.

Konečně první paprsky, je to víc psychické než pocitové a já doufám, že již bude dobře.

Po další půlhodince přijíždím do malé osady s názvem Ohanet. Musím si dát čaj, říkám si a prudce brzdím v momentě, kdy jsem v postranní uličce zahlédl obchod. Kousek se vracím a zastavuji přímo před obchodem.

Je mi taková zima, že utíkám do obchodu v rukavicích a helmě. S promrzlými prsty sundavám helmu a rozhlížím se po obchodě. Ptám se na čaj, načež prodavač ukazuje za roh.

Je 8 hodin ráno a místní se sjíždí do práce. Motorka vzbuzuje zájem a já jsem nervózní nechat ji zde bez dozoru. Když ji chci popotlačit, jeden z chlapů se mě ptá, kam jedu. Snažím se otázku otočit a odpovídám, že si chci dát čaj. Ten mají tady, ukazuje na nedostavěný dům s jakousi buňkou uvnitř.

Příprava čaje je jako rituál, ptám se hošíka, zda si ho mohu natočit. S radostí sundavá kapuci a upravuje se. Mohu, pochopil jsem. Užívám si, s jakou noblesou probíhá příprava mého čaje.

Na okamžik usedám na plastovou židličku, kterou mně připravil ke zdi do rohu, kam se opírá slunce.

Říkám si, že vždy, když zde ztrácím důvěru, přijde někdo a ukáže tvář místních lidí. Přestože občas cítím obavu, ještě jsem nepotkal agresivního člověka.

Sedám na motorku a pokračuji. Sluníčko již lehce hřeje a já upaluji do In Amenas. Cestou ještě stavím a fotím zajímavé místo, pro které ani nemám název. Sjíždím z prudkého kopce, jako bych celou dobu jel o několik pater výš, nahoře placka, dole placka.

Dostávám zprávu od Slávka a odeslanou polohou potvrzuji pozici cca 60 km od něj. Odepisuje, že pomalu vyrazí a potkáme se během dne. Po příjezdu do In Amenas tankuji a hledám místo na snídani.

Mají zde vynikající zákusky, neodolám a beru jeden ke kafi. Náhle mně někdo klepe na rameno a dává mně Slávkovo rukavice. Nechápu, jak mohl poznat, že patřím k němu.

Než vyrazím, hledám obchod s motodíly, abych si koupil lepidlo a záplaty. Na otázku o mé vlasti reaguji: Čechy. Většinou následuje doplňková otázka: Evropa? Ale v tomto případě prodavač vyndavá telefon a ukazuje fotku s Davidem, který zde opravoval několikrát defekt. Neuvěřitelné, říkám si, ale příjemné.

Vše potřebné mám, vyrážím dál. Dnes je cílem Illizi, kam to mám ještě 240 km po asfaltu rychlejšího přesunu. Krajina se rychle mění, míjím veliké duny, kde prostě musím zastavit.

Támhle bych mohl zajet mezi a mrknout, co je dál, říkám si, když motorka tím směrem již dávno směřuje. Fotím a přemýšlím, zda bych dokázal vylézt nahoru. Nepotřeboval jsem přílišné rozhodování a už stoupám vzhůru.

Nejsem ani v první třetině a říkám si, jaký je to kopec, sakra. Raději se nebudu příliš zmiňovat o průběhu výstupu, ale dokázal jsem to. Sedím, respektive, ze začátku ležím na vrcholu. Ještě vleže si říkám, jak to asi bude trvat dlouho, než mě odtud vitr sfoukne, pokud mě zde mrskne.

Je to nádherný pohled, moře písku. Nechápu, na jedné straně písku k nedohlednu, na druhé prostě duna končí a dál je jen hlína. Po písku ani památky, uklizeno.

Dolů již běžím jako jura. Potom už jen policejní kontrola, kde mně po řádné zpovědi oznamují na jakém hotelu je Slávek ubytován, odbočka na libyjskou hranici a jsem v Illizy.

Čtvrtek 26.12.2024

U snídaně ladíme plán. Nejprve se chceme jet podívat na objekt vypadající jako kráter, který je přibližně 45 kilometrů západně od Illizi a poté pokračovat směr Djanet, kam jsme si přidali offroadovou vložku. 

Motorky máme připravené, ještě se loučíme se dvěma Francouzi, kteří spali na stejném hotelu a vyrážíme.

Ke kráteru jedeme pouští s tím, že zpět si cestu zrychlíme po silnici. Povrch je kamenitý a cesta svižně ubíhá.

Jsme za polovinou a narážíme na vyhrabaný příkop, který objíždíme velkým obloukem zprava. Slávek se vrací na původní trasu a já si cestu zkracuji přímou čarou. Za kopečkem se přede mnou otevře nádherné dunové pole.

Říkám si, co tady budu s naloženou motorkou dělat, ale touha je silnější. Duny nejsou příliš vysoké, navíc narážím na stopu od auta, která mě přes duny provede.

Na určené místo přijíždíme současně. Líčím Slávkovi, jaké to bylo krásné místo a navrhuji tudy cestu zpět.

Na satelitních snímcích je kráter ohromný a nechceme věřit, že se jednalo o kopeček, ke kterému jsme dojeli. Jasně, to co hledáme, je za tou obří dunou. Snažíme se kus vyjet a zbytek dojít. Slávek vyjel téměř do třičtvrtě, zatímco já stoupám zhruba od poloviny.

Nebere to konce, od motorky to vypadalo dvakrát skočit, ale během výstupu to snad neskončí. Situace se zhoršuje, když přecházíme na měkký písek a každým šlápnutím sjedeme kus dolů.

Slávek je na hraně první a nešetří superlativy. Drobet v tom cítím pomstu za nucený výstup. No jasně, doplazil jsem se na hranu a teď to vidím, moře písku! V každém případě se shodujeme nad úchvatností místa.

Pokračuji po hřebeni, abych si z vrcholu vyfotil černý kopeček, o kterém jsme si mysleli, že nemůže být ten ze snímku. Skutečně, z horního pohledu vypadá jako nějaká sopka a v pískovém pozadí nádherně kontrastuje.

Sbíháme k motorkám, nasedáme a vyrážíme do dun. Zprvu pohodová jízda do momentu, kdy musíme překonat strmější stranu, přibližně 7m vysoké duny.

První pokus s naloženými motorkami byl spíš úsměvný, netušili jsme, co to vlastně udělá. Slávek dává na druhý pokus, zatímco já při druhém pokusu končím zaseknutý v horní hraně. Je snazší opakovat pokus než rvát motorku nahoru.

Na třetí pokus již bez problémů. Podobná situace nás čekala ještě jednou, ale tam už jsme vrkli bez ztráty květinky.

Jsme zpět v Illizi a chystáme se pokračovat. Máme naplánovanou offroadovou část, proto se chystáme natankovat i do vaku. Po krátkém dohadu, kdy nám řekli, že v regionu Illizi je tankování do kanystrů nelegální, nám benzín do vaku tankují. Slávek identifikoval utržený šroub na držáku výfuku a start se na pár hodin odkládá.

Nejprve nás zavedli do motoservisu, ale tam neměli možnosti utržený šroub vytočit. Vracíme se na roh ulic, kde jsme cestou zahlédli kovářskou dílnu. Kováři - Kove, prakticky autorizovaný servis, říkám si. Borci ve svém oboru, nejprve nám řekli, kolik máme zaplatit a pak už to jen svištělo. Slávek si zbytek dodělal, ale výsledek víc než uspokojivý.

Vyrážíme pozdě odpoledne, počítáme, že budeme bivakovat a za cíl si dáváme první asfaltovou část 140 km. Těsně za soumraku sjíždíme z hlavní silnice, parkujeme mezi trnovými stromy, které nám dají alespoň nějakou optickou ochranu před okolím a s posledními zbytky světla sbíráme dřevo na oheň.

Pro stany jsme vybrali místo, kde voda nanesla jemný písek a u ohně ohříváme jídlo od Adventure Menu. Usínáme pod neuvěřitelně hustou hvězdnou oblohou.

Pátek 27.12.2024

Probuzení v alžírské poušti.

Překvapivě teplá noc nám dopřála kvalitní spánek. Probouzím se kolem 6 hodiny ranní přijemně vyspalý, ale tma mě nenechá dlouho vzhůru a opět usínám. Definitivně vstávám v 7:30 prakticky se sluníčkem.

Je krásné ráno. Usedám na židličku vedle stanu tváří proti slunci a vařím vodu na čaj. Slávek vylézá ze stanu a libuje si, jak se vyspal.
Zatímco Slávek ke snídaní dojídá večeři, já vytahuji zbytek sušenek hodně vzdáleně příbuzných nám známým jako Prince. Balíme a chystáme se vyrazit. Čeká nás krásná šotolina, proto Slávek vyráží s několika minutovým předstihem.

Vlevo ohromně rozlehlá krajina ohraničená nekonečným skalním reliéfem vulkanického původu, vpravo podloží prořezává kaňon suché řeky. Neuvěřitelné, kolik se v poušti musí valit vody, aby dokázalo vytvořit takovou brázdu. Po několika kilometrech se opět sjíždíme a děláme společnou fotk.

,,Sejdeme se na křižovatce,” volá Slávek a opět pokračuje.

Já se jdu podívat na hranu kaňonu. Přemýšlím o vzniku celého prostoru. Je to prakticky jen skála možná na 1000 kilometrech čtverečních. Voda, která zde musí najednou napršet, aby zaplavila okolní pláně a prorvala ve skalách tak ohromný zářez.

Pokračuji na křižovatku, zde se shodujeme vynechat jeden slepý úsek. Přejíždíme ohromné řečiště a pokračujeme kamenitou cestou.

Terén se rapidně zhoršuje a přibývá volných větších kamenů s pískem. Cesta velmi připomíná loňskou trasu k Oku Sahary. Místy jedeme písečným korytem, místy opět stoupáme z kaňonu.

Začínám pociťovat únavu. Přijíždíme k úseku, který je na první pohled nesjízdný. Sjezd s prudkým zlomem a velkým stoupáním rozervaným vodou. Jdeme si úsek prohlédnout, ale máme za sebou takové peklo, že jsme připraveni vynosit motorky i po dílech.

Slávek se rozhoduje jet první, těsně před zlomem přidává plyn a vyhoupne první dva metry. Dostává se do špatné stopy, ale boj nevzdává. Sundavám helmu, abych vyrazil za Slávkem, mezitím rozhoupe motorku a uráží další dva metry do hlubokého a prudkého rigolu. Přidává plyn, motorka vyhazuje kameny a zadní kolo vytvořilo vysoký schod. Slézá z motorky a na několik pokusů motorku dostává na vrchol.

Jdu na řadu. Rozjíždím se z kopce a chystám se těsně před zlomem najet do pravé koleje. Předním kolem trefuji kamen, zavírají se mi řidítka. Nestíhám došlápnout v prudkém zlomu a vystupuji ze svého stroje. S vypětím sil zvedám motorku v nepříjemném úhlu a musím se vrátit zpět na kopec.

Chvilku vydýchávám a pokus opakuji. Přejíždím do ideální stopy a vyjíždím více než do třičtvrtě. Nemám sílu vestoje pořádně přidat plyn a končím kousek nad Slávkem vytvořeným schodem. Vsedě na několik zhoupnutí dokončuji výjezd.

Za výjezdem se shodujeme, že vypadal hůř,  než nakonec byl, nicméně sami bychom se před ním ocitnout nechtěli. Pravděpodobně bych před pokusem o výjezd motorku odstrojil.

Doufajíc, že to byl poslední těžký úsek, pokračujeme k silnici. Ještě překonáváme pár rozbitých stoupání a dostáváme se na ohromnou pláň, kde na úpatí kopců mají obydlí místní Nomádi.

Po necelých šesti kilometrech potkáváme místního kočovníka se stádem velbloudů a najíždíme na silnici. Vesničku Bordj El Haouas, kde jsme chtěli natankovat, pouze projíždíme a pokračujeme na Djanet, kam dorážíme těsně po setmění.

Sobota - Neděle 28. - 29. 12. 2024

Djanet - místo, kam jsme se moc těšili a byl to jeden z našich pomyslných cílů.

Posledních 100 kilometrů jsme jeli již za šera, přesto jsme viděli impozantní skalní věže kontrastující ve žlutém písku. Neuvěřitelné území, ještě tam ani nejsme a já už se těším, až stejnou cestou pojedeme pryč, říkám si večer před příjezdem.

Sobotní ráno drobet lenošíme a snažíme si odpočinout po náročném offroadu. Po snídani provádíme jednoduchou údržbu našich strojů, odstrojujeme zavazadla  a připravujeme na odpoledne krátkou trasu po okolí.

Vyrážíme z hotelu na jihovýchod. Přijíždíme na rozcestí s cedulí směřující do Libye a Nigeru, teprve si reálně uvědomuji, v jakých jsem končinách. Koukám do mapy, prakticky střed Sahary a na obě hranice do 200 kilometrů.

Pokračujeme na Libyi.

Vojáci na kontrolním místě kroutí hlavou, že nemáme povolení do parku, snažíme se jim nerozumět. Po krátké diskuzi, kde jim slibujeme, že se neztratíme, nás nechávají pokračovat.

Cesta na zvolené místo je 150 kilometrů po asfaltu a 50 kilometrů pouští jedním směrem.  Sjíždíme do pouště.

Máme ujetý úsek přibližně 20 kilometrů, na kterém se předháníme s místními pick upy, až se divíme, jak je zde rušno, když si Slávek začne stěžovat na podvozek motorky. Zkoušíme ujet ještě 10 kilometrů, ale roletové úseky by ji totálně rozsypaly. Otáčíme, abychom vyjeli z pouště před soumrakem.

Máme  to s chlupem, najíždíme na asfalt a s posledním zbytkem světla pelášíme zpět.. Vojáci se zajímají o naše zážitky a dojmy. Ovšem, když jim říkáme, že jsme se museli vrátit a zítra si cestu zopakujeme, už nás žádali o povolení od místních žandářů.

Místní Kulturní park Tassili, pohoří Ruga Tadrart jsou zajisté největší lákadla v oblasti velmi bohaté na  historii a rozhodně mají co nabídnout. Úchvatné písečné duny, skalní rytiny nebo nádherné skalní útvary. My jsme z tohoto území viděli pouze zlomek.

Po návratu na hotel plánujeme další den. Slávek se pokusí zkontrolovat, případně upravit nastavení podvozku a já se rozhoduji vrátit do pouště, ale tentokrát oficiální cestou. Ráno po snídani vyrážím na místní žandarmérii, kde řeším s úředníky povolení do pouště

Vysvětlují, že mě nemohou pustit samotného, že musím mít doprovod. Na jednu stranu si říkám, je po zážitku, v poušti budu na pick up neustále čekat, na druhou stranu poveze nějaký benzín a já se zbavím vaku, který si vezu. Měl jsem naplánovaná dvě místa, která jsem chtěl navštívit. Přece jen okruh tam a zpět byl 470 km a z časových důvodů jsem ho musel zvládnou za den.

Nakonec úředník telefonuje na náš hotel a domlouvá doprovod. Vracím se tedy na hotel, kde situaci konzultuji s místními borci. Je 11 hodin, když dostávám informaci, že pick up dorazí kolem 12:30 za cenu 120 €.

Po chvilce s lítostí odmítám. Nejde však o cenu, je zde natolik levno, že bych požadovanou částku za ten zážitek obětoval, ale jsem přesvědčený, že za odpoledne nemám šanci mé body zájmu objet. Přece jen 300 kilometrů po asfaltu, 170 kilometrů pouští zabere drobet času. S pick upem upalujícím po silnici osmdesát, v poušti do padesáti to za odpoledne neobjedu.

Ještě jednou rychle zvažuji přidat zde den a v poušti přespat, bohužel, nemohu, jsme na nejvzdálenějším místě naší cesty, musíme pokračovat. Rozhodujeme se po obědě odjet směr Tamanrasset a s nevyužitým časem v poušti ukrajujeme kilometry z dlouhého přesunu.

Cestou potkáváme Itala Stefana, který jede do Djanetu na pár dní, poté se vrací přes Tunis domů.

Přijíždíme do vesničky Bordj El Haouas, kde tentokrát již musíme natankovat. Kupujeme nějaké ovoce a sedáme do rychlého občerstvení na placky plněné zeleninou. Já si běžím do protějšího stánku pro čaj.

Vedeme se Slávkem diskuzi na téma spokojenosti místních. Vypadají tak v pohodě. Kromě obchodu nejsou vidět, že by vykonávali jinou činnost.

Pomocí překladače pokládáme Hamidovi, mladému majiteli občerstvení s plackami, otázku: ,,Na co vyděláváš a co bys chtěl ve svém životě změnit?” Jednoznačně auto, nějaké malé. Říkám: ,,Velká Toyota, kterých tady jezdí mraky, by se ti nelíbila?” ,, Ano, ale na tu nevydělám.”  A na otázku životní změny, jednoznačně padá odpověď Evropa.

Ptali jsme se i na další věci, manželství, dům, když se do diskuze vkládá příchozí zákazník původem z Čadu, pravděpodobně v Alžírsku pouze na přechodné zastávce, který definitivně odpovídá, že v roce 2025 odchází do Francie.

S lehkými rozpaky vyrážíme dál. Je pozdní odpoledne a my se pomalu poohlížíme po místě na nocleh. Ujedeme ještě kolem 120 kilometrů, sešeřilo se a my sjíždíme ze silnice za nedaleký kamenitý kopec, kde nacházíme místo s navátým pískem pro naše stany.

Pondělí 30.12.2024

Vstáváme před 8 hodinou, abychom v 9 vyrazili na 480 kilometrů dlouhou cestu do Tamanrassetu, která nám ještě zbývá urazit.

Po hodině jízdy končí asfalt a pokračujeme po šotolině plné rolet. Pro Slávkovo motorku utrpení a prvně zaznívá myšlenka změny plánu. Nepokračovat na Mauritánii, ale otočit to zpět na sever do přístavu.

Ještě máme dva dny na rozmyšlenou, říkám si, když mně přestane reagovat plyn. Musím s ním párkrát otočit, aby se opět chytil. Po další hodině končí rozbitá šotolina, kterou nakonec raději objíždíme pouští.

Přijíždíme do městečka Idles, musíme natankovat a jdeme najít něco k jídlu. Naše motorky zde budí velký rozruch a někteří lidé nás pronásledují auty, aby se s nimi mohli vyfotit.

Zesedáme před restaurací plné místních. Slávek si nese fazolovou polévku s plackou, já si dávám pečené kuře se zeleninou a bramborem. Jídlo je příjemně pikantní a musím říct, že v Alžírsku rozhodně nezhubnu. Vše mi tady náramně chutná.

Samozřejmě nesmíte příliš přemýšlet nad přípravou. V jedné místní jídelně jsme si dali nějaké těstovinové závitky, které vypadali i chutnali fantasticky. Když si bral Slávek, celý tác se převrhl a spadl na zem. Vlastně se nic nestalo, borec je naskládal zpět. 

Pokračujeme zadní cestou,  kde nastoupáme do 2050 m n. m. a projíždíme snad přes Mars. Kdyby mě zde někdo vysadil, nevěřil bych, že jsem na Zemi. Nic uhlazeného, zaobleného, vše absolutně surové jakoby to právě vzniklo. Celá ta hornina má černohnědý odstín.  

Najíždíme na zkratku! Krásná šotolina, jedu první a Slávkovi lehce ujíždím. Po několika kilometrech píši Slávkovi zprávu, aby se raději vrátil, když slyším jak mě pomalu dojíždí.

Potkáváme partu tří kluků, kteří u nějakého vibračního síta cedí písek z vyschlého řečiště. Nakonec krásná cesta, náročnější, ale plná krásných scenérií.

Cestou do Tamanrassetu pokračuje náš údiv nad skálou, která připomíná ohromný zub. Do města přikjíždíme za soumraku. U arabského čaje vybíráme hotel a hurá na kutě.

Úterý 31.12.2024 Silvestrovské ráno. 

Ješte večer jsem si vypral prádlo, které mně přes noc neuschlo. Ráno utíkám na střechu hotelu, kam na trčící roxory natahuji šňůru s prádlem a jdu na snídani.

Diskutujeme nad dalším plánem, ale vzhledem k potížím se Slávkovo podvozkem upouštíme i od myšlenky výletu k nejvyšší hoře Alžírska Tahat, která je několik desítek kilometrů severně od Tamanrassetu.

Máme dva dny na to, abychom dojeli do místa, kde se můžeme rozhodnout kam pokračovat. Mauritánie je nadosah, vůbec jsme nevěřili, že se nám to podaří, ale bez podvozku to na šotolině nebo v poušti nejde. Vyrážíme a já mám plnou hlavu myšlenky vyrazit do Mauritánie sám.

Po 40 kilometrech mě opět začal zlobit plyn. Tentokrát natolik, že prakticky rovněž zavrhuji pokračovat a začíná boj o dojezd do přístavu.

Máme před sebou trasu 2080 kilometrů. Popojíždím po stovkách metrů. Vždy, když otočím klíčkem, motorka opět jede, drncne, bez reakce. Znova rozebírám kabeláž, ale nenastává žádná změna.

Motorka padá do nouzového režimu a já pokračuji sedmdesátkou. Do mírných kopců a proti větru jedu na čtyřku. Už jsem pochopil, že do Mauritánie nemám jet, ale mohl mi to naznačit jiným způsibem, říkám si.

Přijíždíme na čerpací stanici 180 kilometrů za Tamanrassetem a 460 kilometrů do dnešního cíle In Salah. Zde jsme počítali natankovat i do vaku, abychom bezpečně dojeli.

Stojany sice stojí, ale hadice leží svévolně položené na stojanech. Zavřeno, konec, nefunguje. Slávek mezitím zjišťuje, že další benzina je za 230 kilometrů v obci In Amguel. Sedám na motorku a střídavě poskakuji vpřed.

Přibližně 40 min před dojezdem do dalšího města s čerpací stanicí navrhuji Slávkovi se rozdělit: ,,Jeď napřed, checkni situaci, připadně najdi jídelnu.”Asi je příliš nadsazené říkat místním podnikům restaurace.

Jsem na místě pár minut po Slávkovi. Stejný postup volíme i na zbývajících cca 280 kilometrů. Slávek jede vpřed hledat ubytování a já se buď dostavím nebo přespím ve stanu. Je zbytečné, aby pocukával se mnou.

Zhruba po 100 km je čistá tma a již to vypadá na definitivní konec v sedle motorky. Chvilku setrvávám na místě, když vedle mě staví partička zelinářů jedoucích pro zboží.

Nechápu, nemusel jsem nic zásadního vysvětlovat. Borci vyskákali z auta, zastavili kamion za nimi a v protisměru. Otevřeli nákladový prostor, který byl plný různých bedýnek. Ani jsem si vlastně nevšiml, kam to vše rozložili, ale než jsem stihl sundat zavazadla, celou motorku, jak jsem z ní slezl, naložili na korbu.

Bylo jich plné auto, ale abych se vešel, jeden z nich pokračoval s kamionem, který zastavil za námi. Solidarita s takovou samozřejmostí až mám dojetím slzy v očích. Slávek mezitím píše, že ho zadržují na checkpointu a nechtějí ho nechat potmě pokračovat. Jsme zhruba 40 km za ním.

Auto, svou velikostí i jízdními vlastnostmi velmi podobné Avii, vyrazilo v před. Sedím jako spolujezdec a mezi mnou a řidičem na jakémsi tunelu sedí další borec. Chvilku koukám, jak honí auto volantem přes dva pruhy, když se u řidiče otevírají dveře. Mohamed, jak jsem se později dozvěděl řidičovo jméno, lape po dveřích tak automaticky, že se jistě jedná o naučený reflex.

Doufám, že stejná situace nenastává i u spolujezdce, letí mně hlavou. Přijíždíme na kontrolní bod, kde se potkávám se Slávkem. Začíná divoká byrokracie.

Proč ty jedeš sám, proč ty autem, proč mu vezete motorku, vaše doklady, doklady od motorek. Se Slávkem nechápeme, co se děje, ale místní voják nás uklidňuje, že jde o běžný postup.

Mají naše pasy, nemáme moc na výběr. Jeden z vojáků rozdělává oheň v kýblu. ,,Přisedněte si," vyzývá nás. Doráží i poslední z hrdinů, který pokračoval kamionem za námi. Dál pojede s námi, kamion nemůže čekat, pochopil jsem.

Po další půlhodině doráží nějací civilisté, kontrolují znovu všechny doklady a když prolistovali i můj očkovací průkaz, pouští nás. Musíme jim slíbit, že Slávek pojede za námi a budeme pokračovat společně.

Do kabiny, kde už se mi zdálo, že tři je dost, jsme naskákali čtyři a vyrazili na 90 kilometrů dlouhou noční jízdu. Do In Salah dorážíme před půlnocí. Na checkpointu opět čelíme několika otázkám, ale pozitivní je, že nám policisté rezervovali hotel a zavedli k němu.

Klucí u hotelu vykládají mou motorku. Když srovnávám dluh za pomoc, uvědomuji si, jak obětaví jsou zde lidé. Na hotelu nás ještě zvou na rozjetou Silvestrovskou párty, s díky odmítáme a jdeme odpočívat na další den.

Máme v plánu sehnat transport motorky do 1600 kilometrů vzdáleného přístavu. 

Středa 1.1.2025 Nový rok.

Silvestr byl náročný, proto si dnes přispáváme. Chyba, snídaně je téměř pryč a ze slaného zbylo jedno vejce a zelené olivy. Dávám si buchtu připomínající velikonočního beránka, kafe a zaplácnu to ovocným jogurtem.

Dnes nás čeká shánění dopravy motorky do 1600 kilometrů vzdáleného přístavu. Sakra, říkám si, vždyť to je Písek - Barcelona. Ta země je tak obrovská! Žádné dálnice, místy asfalt připomínající dlážděné cesty, a když kus opravují, vede cesta souběžně pouští, zatímco původní cestu zatarasí jednoduše dvěma sklápěčkami hlíny a kamení.

Začínáme na recepci. Recepční sice nezná nikoho konkrétního, ale odkazuje nás na přepravní firmu o blok dál. Vyrážíme tedy z hotelu a když procházíme ostrahou u brány pokládáme stejnou otázku. Vrátný přislibuje součinnost a my dál míříme k dopravní společnosti.

Trochu vyděšeni prostředím začínáme u pomyslné dílny, nic oficiálnějšího, připomínající kancelář nevidíme, ale snad nás nasměrují. Používáme překladač, kam namluvíme zprávu a příjemce si ji přečte. Zde narážíme na nedokonalost aplikace. Mladý se stydí mluvit do telefonu, napovídá starému co má říkat a neustále mu u toho skáče do řeči. Výsledek je fatální. Vytahujeme pro tyto případy osvědčené ruce a už stojíme v kavárně, kde visí několik telefonních čísel na dopravce.

K naší smůle všechny jsou ke kamionům. Ještě obcházím stoly se zákazníky, když mi jeden říká, že nás tam hodí. Chce 500 €, cena víc než luxusní. Ukazuje nám své auto a my začínáme přemýšlet, zda se nejedná o nějakou mejlku. Vždyť je to poloviční kamion. S tak velkým autem přece nepojede takovou dálku se dvěma motocykly. Možná se špatně chápeme a motorky dorazí do přístavu až bude mít cestu.

Bereme si raději hodinku na rozmyšlenou a vracíme se na hotel. Vrátný nám radí, abychom dojeli na checkpoint na začátek města a policajti nás k někomu naloží. Vůbec bych se zde takovému přístupu nedivil, ale po zkušenosti s místní byrokracií od této varianty raději ustupujeme.

Nový rok - startuji motorku a dávám si pár koleček v areálu hotelu. Říkám; ,,Slávku, pojďme to risknout, přinejhorším budeme shánět u cesty.” Shodujeme se, balíme a vyrážíme. Jakoby nám ten Nový rok skutečně přál. Vyrážíme až kolem půl dvanácté, tak se musíme drobet snažit něco ujet.

Za městem nás hned staví četníci, přestože již vědí, že jsme Češi, zdržují nás na 20 minut. Cesta je hrozná, tolik úseků v opravě. Slávek přejíždí hliněné valy a jezdí stavbou, zatímco já vše poctivě objíždím pouští.

Motorka v rozbitých místech opět zlobí, ale daří se nám solidní jízda. Natolik se soutředím na jízdu, že nestíhám fotit a jízdu se snažím nedrobit.

Sjíždíme na čerpací stanici, chci si posunout kousek v navigaci a omylem zavadím o bovdeny brzdy. Lup nejede, zkouším znovu a opět nejede. Vypadá to, že v místě, kde se třou kabely od plynu s bovdenem brzdy je ta chyba.

Kabely jsem promnul a náhle zmizela i závada. Posledních 60 kilometrů pokračuji bez problému s jistotou, že již udržím závadu pod kontrolou.

Nakonec se nám daří urazit důležitých 400 kilometrů.

Čtvrtek, pátek, sobota 2. - 4.1.2025 zrychlený přesun.

Přesouváme se do přístavu.

Vyrážíme po snídani kolem 10 hodin. Čeká nás nejdelší cesta celého tripu – 628 km. Snažíme se ujet co nejvíce a raději jeden den odpočinout, než řešit potíže. Po prvních sto osmdesáti kilometrech tankujeme do plna a vyrážíme dál. Během dne jsme k naplánované vzdálenosti několikrát skeptičtí. Fouká silný vítr a je docela chladno. Snažíme se držet rychlost kolem 110 kilometrů v hodině. Na mnoha místech fouká tak silně, že písek přes silnici doslova tancuje a místy duny tvoří na vozovce jazyky. Naše cesta vede opět přes Brezinu. Tentokrát přijedeme jižní stranou.

Jsem na rozcestí, najíždím na jižní cestu. Kvalita asfaltu se zhoršuje, silnice se začíná klikatit a poprchává. Běží mi hlavou myšlenka, co asi zůstane na silnici, když ten navátý písek začne vlhnout. Zpomaluji, přestože za normálních okolností by byl tento úsek velmi zábavný. Několikrát zvažuji návrat na severní cestu. Po několika desítkách kilometrů přestává poprchávat, ale síla větru trvá. Jedeme v náklonu, abychom kompenzovali sílu větru. V některých zatáčkách si říkám, jakou silou vůbec působím na pneumatiku při takovém větru. Občas mám pocit, že mě to z té motorky vysadí. Někdy se stočím tak, že fouká do zad, najednou letím 130 km/h a ani při vzpřímeném posedu necítím protivítr.

Míjím ceduli „Brezina 180”, to už zvládnu, říkám si. Zastavil bych si na čaj, ale až do Breziny nic nepotkávám. 10 km před Brezinou tankuji a už jen dojíždím do čajovny na občerstvení. Slávek doráží 15 minut za mnou. Ohříváme se u čaje a domlouváme se, že posledních 70 km do města El Bayadh zvládneme. Pár kilometrů před městem nastoupáme do 1400 m n. m. a před příjezdem jsme ještě parádně vymrzli. Jakoby se nám Alžírsko snažilo ukázat, co vše nás zde může potkat.

Ve městě stavíme na teplou polévku s fazolemi a cizrnou. Hotel zde volíme stejný jako na začátku cesty. Na poprvé se nám zdál přetopený, což teď samozřejmě vítáme. Do přístavu zbývá 380 km, zítra plánujeme 310 km do města Tlemcen.

Pátek

Vstáváme standardně, ale příliš nespěcháme. Snídaně je zde strohá: jakási buchta špinavá od čokolády, malý jogurt a nakrájená bageta. Vše zapíjíme vodou a kafem. Našim cílem je 310 km dlouhý přesun do města Tlemcen. Odpoledne, podle chuti, prohlídka města. Venku je zataženo, dva stupně nad nulou. K výraznému oteplení, na jednou tolik, má dojít až po obědě. Po nastudování trasy zjišťujeme, že budeme celou dobu kolem 1000 m n. m., k zásadní změně pravděpodobně nedojde. Teprve až do cílového místa sjedeme z kopce na úroveň 700 m n. m.

Neztrácejme čas, raději si uděláme několikrát pauzu. Oblékáme si co můžeme, horní vrstvu tvoří nepromok. Největší problém jsou ruce. Mám sice rukavice, které vozím v zimě na enduro do polí, ale tam nejezdíme konstantně sto, a daleko víc se na motorce hýbeme. Půjčuji si od Slávka jedny větší rukavice, kam se vejdu i s těmi svými. Jsme oblečeni, vyrážíme. Je taková zima, že se snažím neustále pracovat s rukama. Mačkám gripy, střídavě si na rukou sedím, uff, tak to bude těžká jízda, říkám si.

Prvních sto kilometrů, vesnice a zastavujeme na pauzu. Většina obchodů je zavřená, je čas odpolední modlitby. Nalézáme otevřenou jídelnu, uvnitř je maličko tepleji, ale v kuchyni je nádherně. Chvilku se ohříváme u vroucích hrnců a potom prosíme o teplou polévku. Po polévce s odporem opět sedáme na motorky. Tentokrát přichází chlad daleko dřív. Snižuji rychlost na 90 km/h a snažím se ji držet. Očima tlačím každý kilometr na displeji. Dvacet kilometrů do druhé zastávky se objevuji díry v mracích a na silnici občas svitne sluníčko. Zastavím, říkám si, ale při průjezdu krátkým úsekem není slunce ani cítit. V dálce je patrná změna světla, naznačující vyjasnění – ano!

S příjezdem do dalšího města, cca 80 kilometrů do cíle, přichází změna. Zastavujeme na čaj, kupujeme zákusky a na terase chytáme každý paprsek. Odtud již pokračujeme relativně v pohodlí. Nalézáme hotel, kde byla na recepci malá česká vlaječka s talířkem, na němž bylo pár našich mincí. Dáváme teplou sprchu a padáme únavou. O zamýšlené prohlídce města se ani nezmiňuji, zájem doslova zamrznul.

Sobota

Ráno se chystáme na poslední úsek. Chybí nám přibližně 70 kilometrů. Před odjezdem z hotelu potkáváme majitele s kamarádem, který je již v důchodovém věku. Velmi zdvořile nás zdraví a poté vyslovuje frázi: „Ponimajte po-rusky?“ Překvapeni přitakáváme a dostáváme se do zajímavého rozhovoru. Dozvídáme se, že starší pán v roce 1965 studoval v Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Byl vojenský pilot, obě postsovětské republiky si ohromně chválil, nicméně od doby jeho návštěvy uplynulo mnoho času. Rozebrali jsme mnoho věcí a dozvěděli se například, že k dobrému životu v Alžírsku je potřeba přibližně částka 500 € měsíčně, které mnoho lidí zdaleka nedosahuje. Po malé odmlce nám dodává, že za takovou částku si může dovolit konzumaci masa a ryb. S údivem přitakáváme, ale během dne se k tomuto rozhovoru se Slávkem vracíme s myšlenkou, co vlastně zahrnuje naše evropská představa o dobrém životě.

Po příjemném rozhovoru připravujeme motorky před garáží a po velkém rozloučení vyrážíme. Máme dostatek času, proto zatáčíme do centra. Chceme najít nějakou tržnici, kde očekáváme běžné čerstvé produkty a zdejší řemeslnou výrobu. Neúspěšně se v centru zamotáváme do hustého provozu. Po chvilce ještě zkoušíme místo s názvem „Bazar“. Nacházíme zde místo připomínající naše Priory. Odtud definitivně pokračujeme směrem k přístavu.

Přibližně 10 kilometrů před příjezdem stavíme v malé obci u nádherného stánku se zeleninou. Nejprve jdeme na čaj, poté obdivujeme kvalitu zboží místních zelinářů. Mají zde nádherné datle, nemohu odolat, a bez ohledu na převoz na motocyklu kupuji 5kg velkou bednu. Zbývají nám nějaké peníze, jak jinak se jich zbavit, říkám si. Po příjezdu do přístavního města Ghazaouet, odkud nám v 19 hodin plave trajekt do španělské Almerie, ještě hledáme nějaké místo k pozdnímu obědu. Chceme si dát rybu, proto projíždíme malé uličky s různými krámky. Nakonec nacházíme restauraci, která je i velmi zaplněná. Známka kvalitní kuchyně, říkáme si. Opravdu tak i bylo, během chvilky jsme měli plný stůl. Polévka, salát, krevety, vlastně ohromný mix úplně všeho, co měli. Bezeslov si oba náramně libujeme. Na závěr to bylo absolutně nejdražší jídlo, které jsme na cestě měli. S královským dýškem jsme zde dohromady utratili v přepočtu 500 Kč. Teď už můžeme zemi opustit.

Vjíždíme do přístavu, stavíme u malé budky, kde děláme check-in, poté se stavíme na první pozice před osobními vozy. Čekali jsme pohodový proces, ale opak byl pravdou. Vjíždíme do haly, kde u vjezdu probíhá první kontrola. Pas, doklady od motorek, jednoduchá prohlídka zavazadel, dotaz na peníze. Vybavují nás jakýmsi útržkem s našimi údaji. U dalšího kroku přichází jasná otázka začínající frází „Arabe, French, English?“. Slávka posílají ke kolegovi, tak stojíme prakticky proti sobě vně buňky a krásně na sebe vidíme. Volíme angličtinu, načež se spustí zvláštní jazyk, snad směs francouzštiny a arabštiny. Anglické slovo nepoznáváme žádné. Nevěřícně na sebe zvedáme oči a používáme stejnou fintu. Česky odpovídáme, že nerozumíme, a tak drobet americky rozhazujeme rukama.

Posouváme se v komunikaci, odevzdáváme vstupní doklad k motorce a podrobují nás výslechu. Kde jste byli, kde jste spali? Na každou odpověď následovala další otázka: „A dál?“ Odpovídali jsme dostatečně hlasitě česky, abychom se v odpovědích nelišili. Několikrát zaznělo, kde jsme byli na jihu, ale takovým otázkám jsme se vyhýbali. „Pokračujte,“ kynou rukou a my jsme si naivně mysleli, že je hotovo.

Další krok, další otázky: „Přejeďte si na protější stranu k rentgenu. Sundejte zavazadla a pošlete je do tunelu.“ Uff, říkám si. Abych vše sundal, musím vaky vyprázdnit. Bedna s datlemi, tak pracně jsem ji tam montoval... Auto parkující vedle nás vyndavá do rentgenu i rezervu. Oni to snad myslí vážně. Z ničeho nic přichází uniformovaný oficír s brigadýrkou na hlavě a jasně všem nařizuje, aby nás nechali na pokoji. Nechápeme, čím jsme si tyto privilegium zasloužili, chlapíka mezi sebou nazýváme generálem a s radostí pokračujeme k dalšímu kroku. Opět odevzdáváme pasy, opakuje se otázka na peníze. Ukazuji pár drobných a sahám do kapsy, kde mám dvoutisícovku, kterou jsem si schoval jako suvenýr. „Ok, pojď se mnou,“ vede mě strážník a předává cár papíru s vysvětlením, že musím uhradit jakousi daň – 2x 500 dinárů. Jedná se o směšnou částku, ale ta bankovka byl suvenýr. Protestuji a rezolutně odmítám poplatek uhradit. Strážník letí pro generála, ale ten opět stojí na naší straně. „Tito dva nic neplatí!“

Již jsme se začali cítit zvláštně, tomu chlapovi nikdo neodporoval a všichni jen přikyvovali. Museli jsme jim pochválit krásu Alžírska a putovali k poslední kontrole. Konečně žádné otázky. Pas a vracíme malý lísteček s údaji, který nám dali na vstupu do haly.

Probojovali jsme se z haly a stojíme před lodí. Přestože v rezervaci byla plavba plánovaná na 19:00, v tuto hodinu teprve najíždíme na palubu. Na informacích zjišťujeme cenu kajuty pro dva, kterou za 130€ bez váhání bereme. Loď vyplouvá kolem 22:00 a do španělské Almérie dorazí v 8:30.

Neděle

Ráno jsme se vylodili v Almerii, kde již vše probíhalo dle evropských zvyklostí. Po příjezdu na naše depo v Malaze jsme se potkali s Igorem Brezovarem, který se právě chystal na svou cestu do africké Guinei. Předali jsme cestovní štafetu a se Sergiho rodinou zakončili svou cestu u společné večeře.